Článek
Módní časopisy už nejsou svatyněmi stylu, ale spíš památkově chráněnými objekty, které se snaží přežít nájezd influencerů, algoritmů a lidí, kteří si myslí, že „estetika“ je totéž co „filtr“. Miranda bojuje s digitální revolucí, Andy s vlastními životními volbami a Runway s faktem, že už dávno není tím, čím býval. A my? My se jen pohodlně usadíme a sledujeme, jak se ikonické postavy snaží zachránit svět, který už je dávno zachráněný — jen ne pro ně.
1. Miranda Priestly a svět, který už nepotřebuje tyrany (jen algoritmy)
Miranda Priestly (Meryl Streep) stále stojí v čele Runwaye. Tedy — stojí. Spíš se drží, jako když se člověk drží zábradlí v metru, protože ví, že další zatáčka bude bolet. Její moc už není absolutní. V době, kdy módní trendy neurčují kreativní ředitelé, ale teenageři s ring lightem, se i Miranda musí smířit s tím, že svět se zbláznil. A že tentokrát to není její zásluha.
Runway klesají prodeje, relevance i trpělivost investorů. A když se navíc objeví skandál kolem článku, který měl být „odvážný“, ale spíš byl „nezkontrolovaný“, Miranda poprvé v kariéře zjišťuje, jaké to je, když se karta obrátí. A že karma má občas ceruleanový odstín.
2. Andy Sachsová: žena, která se vrátila tam, odkud utekla (protože život je ironie)
Andrea „Andy“ Sachsová (Anne Hathaway) mezitím vyrostla v respektovanou novinářku. Tedy tak respektovanou, jak jen může být novinářka v době, kdy redakce propouštějí lidi hromadnou SMS. A právě během jednoho takového „galavečera“ dostane Andy nabídku, která by měla přijít s varováním: Pozor, může způsobit flashbacky, existenciální krizi a nečekané setkání s bývalou šéfovou.
Irv Ravitz ji totiž najme jako novou šéfredaktorku rubriky Runwaye. Bez Mirandina vědomí. A bez jejího souhlasu. Což je samozřejmě ideální způsob, jak rozpoutat malou redakční apokalypsu.
Andy se tak vrací do světa, který ji kdysi málem sežral. Jenže tentokrát není asistentkou. Tentokrát je konkurencí. A Miranda to bere asi tak dobře, jako když jí někdo nabídne polyester.
3. Emily a Nigel: ti, kteří přežili módní Hunger Games
Emily Charlton (Emily Blunt) mezitím povýšila na šéfku luxusní značky, která by mohla Runway zachránit. Pokud by ovšem chtěla. Což je otázka, protože Emily má konečně moc — a kdo by se chtěl vracet k Mirandiným „návrhům“, které znějí jako rozsudky.
Nigel (Stanley Tucci) se pohybuje na vrcholu módního průmyslu, ale i on cítí, že svět se mění rychleji, než stíhá měnit brýle. Jeho návrat je elegantní, ironický a přesně takový, jaký fanoušci chtěli. A jaký si zasloužili.
4. Nová generace: influenceři, investoři a lidé, kteří věří, že móda je obsah
Do filmu vstupují i nové postavy, které reprezentují současnou éru — tedy éru, kdy se módní průmysl tváří, že ví, co dělá.
- Kenneth Branagh jako investor, který vidí v Runwayi jen značku k monetizaci.
- Lucy Liu jako digitální guru, která věří, že budoucnost módy je čistě algoritmická.
- Simone Ashley jako influencerka, která má větší dosah než celý Runway dohromady.
Je to střet generací, hodnot a především ega. A film si to užívá.
5. Natáčení: realita, která se tváří jako fantazie (a naopak)
Film se natáčel v New Yorku, Miláně a Newarku. Ano, Newarku. Protože i módní film potřebuje trochu reality, aby nezapomněl, odkud pochází. Jedna z nejdiskutovanějších scén se odehrává pod Leonardovou Poslední večeří. V realitě by to bylo logisticky nemožné, ale koho to zajímá. Móda vždycky ignorovala fyziku.
6. Kostýmy: cerulean žije, ironie taky
Kostýmy navazují na ikonický ceruleanový monolog. Dokonce se objevuje film „Cerulean“, což je tak meta, že by to ocenil i Tarantino. Kostýmy budou vydraženy ve prospěch Výboru na ochranu novinářů — což je krásná ironie, protože právě novináři jsou ti, kteří v prvním filmu trpěli nejvíc.
7. Kritika: film, který nikdo nečekal, ale všichni si ho užili
Film má na IMDb 6.7/10, což je v dnešní době skoro jako Oscar. Kritici oceňují návrat ikonických postav, chytré téma digitální transformace a samozřejmě Meryl Streep, která dokáže dominovat i scéně, kde jen zvedne obočí.
Někteří recenzenti však upozorňují, že film občas působí povinně — jako by musel odškrtat seznam fanouškovských přání. Ale upřímně, kdo by si stěžoval, když je to tak dobře natočené.
8. Proč to funguje: protože svět se změnil, ale Miranda ne
Ďábel nosí Pradu 2 je film o konci jedné éry. O tom, že moc je pomíjivá, styl relativní a relevance ještě pomíjivější. Miranda už není démon. Je to tragikomická postava, která bojuje s dobou, která ji přerostla. Andy už není naivní. Je cynická, unavená a překvapivě podobná Mirandě.
A právě to je největší ironie filmu.
9. Miranda vs. Andy: duel, který jsme potřebovali
Jejich vztah je jádrem filmu. Už to není tyran a oběť. Je to střet dvou žen, které přežily stejný svět, ale každá jinak. Jejich dialogy jsou plné ironie, bolesti a nečekané něhy. A ano — Miranda má opět několik legendárních vět, které se okamžitě stanou memy.
10. Závěr: Ďábel se vrátil. A svět se mu směje — s láskou
Ďábel nosí Pradu 2 je překvapivě dospělý film. Ne proto, že by byl vážný, ale proto, že si uvědomuje vlastní absurditu. Je to film o světě, který se změnil. O lidech, kteří se změnit nechtějí. A o módě, která přežije všechno — i digitální revoluci.
Miranda už není neporazitelná. Andy už není outsider. A Runway už není módní bible.
Ale ironie? Ta je věčná.
BONUS: DODATEK K ČLÁNKU: OSTRÁ, VYHROCENÁ RECENZE
(aneb co všechno je na Ďábel nosí Pradu 2 špatně)
Ďábel nosí Pradu 2 je film, který se tváří, že má co říct. Ale ve skutečnosti jen opakuje, že kdysi něco říkal — a že by bylo fajn, kdybychom si to pamatovali. Je to návrat, který nikdo nepotřeboval, ale všichni dostali. A místo elegance, ironie a stylu přináší… powerpointovou prezentaci o tom, jak těžké je stárnout v době influencerů.
1. Scénář, který se snaží být chytrý — a končí jako LinkedIn post
Scénář Aline Brosh McKenna se snaží zachytit střet generací, digitální revoluci a ztrátu moci. Jenže místo ostrého dialogu dostáváme monology, které zní jako motivační citáty z Instagramu. Miranda říká věci typu: „Styl je pomíjivý, ale elegance je věčná.“ Andy odpovídá: „A co autenticita?“ A divák si v tu chvíli přeje, aby někdo vypnul Wi‑Fi.
Film se snaží být aktuální, ale jeho jazyk je z roku 2012. Slova jako „algoritmus“, „engagement“ a „relevance“ se objevují s takovou frekvencí, že by se za ně nemusela stydět ani marketingová konference. Jenže bez pointy. Bez jiskry. Bez té ironické přesnosti, která dělala z jedničky kult.
2. Meryl Streep: dokonalá, ale ztracená v chaosu
Meryl Streep je samozřejmě skvělá. To je jako říct, že Chanel umí šít. Ale i ona tu působí, jako by hrála v jiném filmu. Její Miranda je stále fascinující — chladná, přesná, s pohledem, který by mohl zmrazit oceán. Jenže film kolem ní se rozpadá. Režie jí nedává prostor, dialogy jí berou sílu, a kamera ji občas snímá tak, že vypadá spíš jako unavená CEO než démonická ikona.
Je to paradox: Streep hraje ženu, která ztrácí kontrolu, a film jí ji bere doslova. Kdyby Miranda mohla komentovat vlastní scénář, pravděpodobně by řekla: „To je všechno.“ A odešla.
3. Anne Hathaway: z idealistky se stala influencerka s výčitkami
Andy Sachsová měla být symbolem integrity. V pokračování je symbolem… ztracené identity. Její návrat do Runwaye má být dramatický, ale působí spíš jako špatně načasovaný reunion. Hathaway hraje dobře, ale postava je napsaná tak, že se neví, jestli má být hrdinkou, obětí nebo PR manažerkou s krizí středního věku.
Její dialogy s Mirandou mají být elektrické. Jsou však spíš statické. Když se dvě ženy, které kdysi definovaly popkulturu, potkají po dvaceti letech, čekáte jiskru. Dostanete powerpoint o „hodnotách v digitálním věku“.
4. Emily Blunt: jediná, kdo si pamatuje, že to má být zábava
Emily Blunt je jediná, kdo chápe, že Ďábel nosí Pradu byl vždycky komedie. Její Emily Charlton je sarkastická, unavená, ale pořád vtipná. Každá její scéna je malý zázrak — ironie, timing, elegance. Kdyby film měl její tón, byl by záchranou. Ale bohužel, Blunt je tu jen vedlejší postava. A film se místo ní soustředí na morální dilemata, která by se dala shrnout do jedné věty: „Je těžké být relevantní, když už nejsi mladý.“
5. Režie: David Frankel zapomněl, že móda má rytmus
Frankel, který natočil první díl, se vrací — ale bez energie. Jednička měla tempo, styl, rytmus. Dvojka má powerpointové přechody. Kamera je statická, střih pomalý, a vizuální jazyk připomíná reklamní spot na parfém, který se snaží být umělecký. Móda je o pohybu, o gestu, o okamžiku. Tady je o zasedáních, krizových poradách a dlouhých pohledech do dálky.
6. Hudba: místo elegance dostáváme generický soundtrack
Hudba, která kdysi podtrhovala ironii a tempo, je teď jen výplň. Žádné ikonické téma, žádný kontrast. Jen generické klavírní akordy, které se tváří, že mají význam. Kdyby Miranda slyšela tento soundtrack, pravděpodobně by řekla: „Kdo to schválil?“ A měla by pravdu.
7. Kostýmy: krásné, ale bez příběhu
Ano, kostýmy jsou nádherné. Ale stejně jako celý film — bez duše. Všechno je perfektní, ale sterilní. Ceruleanový moment se sice vrací, ale bez ironie. Je to jako když někdo zopakuje vtip, který kdysi fungoval, a čeká, že se všichni zasmějí. Jenže tentokrát je ticho.
8. Digitální téma: módní průmysl jako metafora, která se rozpadla
Film se snaží být komentářem k digitální době. Influenceři, algoritmy, ztráta autenticity — všechno tu je. Ale bez hloubky. Je to, jako by někdo vzal článek z Forbesu o „budoucnosti médií“ a přepsal ho do scénáře. Bez ironie, bez nadhledu, bez pochopení. Móda je tu jen kulisa. A Runway už není chrám stylu — je to startup s krizí identity.
9. Finále: místo katarze dostáváme TED Talk
Závěr filmu má být emocionální. Miranda a Andy si konečně řeknou, co si myslí. Ale místo výbuchu dostaneme klidnou konverzaci o „hodnotách“. Je to jako sledovat TED Talk o leadershipu, ne finále kultovního filmu. Ironie, která kdysi definovala Ďábla, je pryč. Zůstala jen nostalgie — a ta nestačí.
10. Shrnutí: film, který zapomněl, že byl ďábel
Ďábel nosí Pradu 2 není katastrofa. Je to horší. Je to průměr. A průměr je pro film, který kdysi definoval styl, největší prohřešek. Místo elegance dostáváme moralitu. Místo ironie dostáváme vážnost. Místo ďábla dostáváme manažerku s krizí identity.
Verdikt:
Film, který měl být ostrý jako jehla od Diora, skončil jako tupý powerpoint o stárnutí. Miranda si to nezasloužila. A divák taky ne.
- Scénář: 4/10 – ironie bez jiskry
- Režie: 5/10 – styl bez duše
- Kostýmy: 6/10 – elegance bez odvahy
- Herecké výkony: 7/10 – zachraňují, co se dá
- Celkový dojem: 5/10 – film, který se snaží být relevantní, ale skončí jako hashtag
· Zdroje:
· Variety – informace o obsazení a produkci
· The Hollywood Reporter – rozhovory s tvůrci a kontext vzniku pokračování
· IMDb – hodnocení, tržby, technické údaje
· Vogue – analýzy módních trendů a kostýmní tvorby
· Deadline – data o natáčení a uvedení filmu
