„Neobvyklé, bizarní a temné pohřby světa: groteskní divadlo smrti“

Pohřeb — ten nejvážnější okamžik lidského života — se promění v grotesku, karneval, nebo až barokní operu, kde se mísí oheň, hudba, supi, hologramy i rakve ve tvaru chilli papričky. Tento článek je průvodcem po nejbizarnějších pohřebních praktikách světa: temných, absurdních, někdy až komických, jindy brutálně poetických.

Pohřeb je v každé kultuře rituál, který má dát smysl tomu, co smysl nemá. Jenže lidé jsou tvorové imaginativní — a někdy až příliš. V okamžiku, kdy se loučíme s mrtvými, se často snažíme překonat hranice běžného světa. A tak vznikají pohřby, které vypadají jako scény z Lynchova filmu, Felliniho karnevalu nebo z noční můry, kterou by namaloval Hieronymus Bosch.

Některé z těchto rituálů jsou staré tisíce let, jiné vznikly teprve nedávno. Některé jsou hluboce spirituální, jiné čistě praktické. A některé — přiznejme si to — jsou tak absurdní, že působí jako dadaistická performance.

Tibetský sky burial je jedním z nejznámějších, ale také nejdrsnějších rituálů. Tělo zesnulého je odneseno na posvátné místo, kde je rozsekáno a nabídnuto supům.

Pro Tibeťany je to akt hluboké pokory: tělo je jen schránka, která se má vrátit do koloběhu života. Supi jsou posvátní, protože pomáhají duši odejít.

Západní turista by možná omdlel, ale tibetský mnich by jen poklidně pronesl mantru.

Tento rituál je fascinující svou brutalitou i spiritualitou. Je to pohřeb, který se odehrává mezi nebem a zemí — doslova.

V Ghaně se pohřeb mění v karneval identity. Rakev není jen krabice — je to symbol života zesnulého. A tak vznikají rakve ve tvaru:

· obří ryby (pro rybáře),

· Coca-Coly (pro milovníka limonád),

· letadla (pro někoho, kdo toužil cestovat),

· chilli papričky, boty, mobilu, knihy, kuřete…

Je to surrealismus, který by Salvador Dalí podepsal vlastní krví.

Představ si pohřební průvod, který nese rakev ve tvaru obřího červeného pepře. Lidé pláčou, ale zároveň se smějí — protože smrt je tu oslavou života, ne jeho negací.

Vikingové věřili, že bojovník musí odejít s ohněm. Loď, která ho nesla za života, ho měla nést i po smrti. A tak se tělo položilo na dřevo, loď se zapálila a pustila na moře.

Někdy se obětovali i otroci, kteří měli mrtvého doprovodit do Valhally. Je to temná opera na vodní hladině: oheň praská, moře šumí, noc se třpytí.

Moderní rekonstrukce těchto pohřbů jsou dnes populární — jen bez obětování lidí, což je drobná úleva.

New Orleans má zvláštní schopnost proměnit tragédii v hudbu. Jazzový pohřeb začíná pomalými, smutnými tóny. Ale jakmile je rakev uložena, hudba se zlomí — a začne extatický tanec.

Smrt se mění v oslavu. Lidé zpívají, tančí, křičí. Je to rituál, který říká: „Život byl krásný, tak ho oslavme.“

Je to jeden z nejpoetičtějších pohřbů vůbec — melancholický, ale zároveň radostný.

Kryonika je moderní rituál, který působí jako epizoda z Black Mirror. Tělo se zmrazí v tekutém dusíku, aby jednou — možná — mohlo být oživeno.

Je to pohřeb, který popírá smrt.

Je to víra v budoucnost, která možná nikdy nepřijde.

Je to rituál, který říká: „Nechci odejít. Ještě ne.“

Ano, existují ohňostroje, které obsahují popel zesnulého.

Je to zvláštní kombinace: smutek a pyrotechnika.

Rodina se sejde, odpočítá, a pak — boom.

Mrtvý se rozprskne na obloze jako barevná exploze.

Je to poetické, absurdní, krásné i trochu šílené.

Ano, skutečně se to dělo. V některých regionech Číny se najímaly striptérky, aby přilákaly více hostů.

Více hostů = větší čest pro zesnulého.

Je to rituál, který se zvrhl v bizarní show.

Vláda to zakázala, ale příběhy zůstaly — a působí jako scéna z absurdního filmu.

V některých kulturách zůstává mrtvý doma i měsíce. Je oblečený, vyzdobený, sedí na židli, někdy i u stolu.

Rodina se s ním loučí pomalu.

Je to rituál, který je zároveň intimní i děsivý.

Smrt se tu stává součástí každodennosti.

Moderní technologie umožňuje, aby se zesnulý „vrátil“ jako hologram.

Může pronést poslední projev. Může se rozloučit. Může zazpívat.

Je to rituál, který působí jako sci‑fi, ale je skutečný.

Motorkářské gangy mají své vlastní rituály. Rakev je často umístěna do upraveného sidecaru. Celý gang ji doprovází.

Je to hlučné, drsné, temné.

Je to poslední jízda — doslova.

Některé rakve jsou tak absurdní, že působí jako surrealistické objekty.

Rakev ve tvaru telefonní budky. Rakev ve tvaru boty. Rakev ve tvaru knihy. Rakev ve tvaru chilli papričky.

Je to poslední výkřik identity — nebo poslední výkřik humoru.

V některých regionech se vyrábí loutka zesnulého. Ta pak „tančí“ během obřadu.

Je to rituál, který je zároveň poetický i znepokojivý.

Je to snaha udržet mrtvého v pohybu — alespoň symbolicky.

Představme si, jak by mohl vypadat český bizarní pohřeb.

Rakev ve tvaru plechovky piva. Smuteční řeč od starosty, který si spletl jméno zesnulého. Kapela hraje „Když nemůžeš, přidej víc“. A na závěr ohňostroj, který se omylem odpálí směrem k místnímu kulturnímu domu.

Je to absurdní, ale zároveň tak nějak… české.

Protože smrt je jediný okamžik, který si nemůžeme naplánovat. A tak ho plánují ti, kteří zůstali.

Bizarní pohřby jsou pokusem dát smysl chaosu. Jsou pokusem říct: „Byl jsi jedinečný, tak odejdi jedinečně.“ Jsou pokusem překonat strach humorem, extravagancí, nebo rituálem, který je tak zvláštní, že se nedá zapomenout.

Smrt je temná. Ale rituály kolem ní mohou být barokní, absurdní, groteskní, poetické. A někdy — překvapivě — krásné.

Bizarní pohřby nejsou jen kuriozity. Jsou zrcadlem lidské duše. Ukazují, jak se vyrovnáváme s koncem. Ukazují, jak se snažíme dát smysl tomu, co smysl nemá. Ukazují, že i v okamžiku smrti dokáže člověk být kreativní, absurdní, poetický, nebo až barokně přepjatý.

A možná právě proto jsou tak fascinující.

Autor: doubleday: o věcech kolem nás…

Zdroje:

Tibetské nebeské pohřby — duchovní návrat těla do přírody.

Vikingské pohřební rituály — oheň, loď, moře, Valhalla.

Ghanské fantasy rakve — karneval identity v poslední cestě.

Barokní malířství — dramatické kontrasty světla a stínu.

Romantismus — melancholie, příroda, smrt jako poezie.