Článek
To je nástroj, který dnes znají už jen jazzmani a lidé, kteří se spletli při objednávce na Alze. Jenže Soukupův životopis je mnohem barvitější — skoro jako kdyby ho psal někdo, kdo se rozhodl spojit free jazz, Pražský výběr a Orchestr Ladislava Štaidla do jednoho absurdního muzikálu.
A tak si dovolím malý fejeton — satirický, lehce noirový, s příchutí ironie, která se v české kotlině podává stejně často jako smažák.
Kapitola první: Free jazz aneb „Hraj, co chceš, hlavně ne moc hezky“
Soukup začíná v prostředí, kde se hudba nezkouší, protože zkoušet je buržoazní přežitek. Koncerty se losují, improvizace je povinná a kdo zahraje něco melodického, dostane pokutu do společné kasy.
Michael Kocáb skládá skladbu Ondřej, Soukup odpovídá skladbou Michal, a celé to připomíná hudební verzi dopisování si na lavici ve škole. Jen s tím rozdílem, že místo propisky používají saxofon a kontrabas.
Kapitola druhá: Když zavolá Gottův doktor, neodmítá se
A pak přijde telefonát, který by se dal nazvat českou verzí amerického snu:
„Dobrý den, tady osobní lékař Karla Gotta. Nechcete letět na Kubu? Baskytarista má slepé střevo.“
To je nabídka, kterou nevezme jen člověk, který už má auto, nahrávací studio a konto v zahraničí. Soukup neměl nic z toho. A tak letí.
Po návratu baskytarista emigruje — což je mimochodem nejpoetičtější způsob, jak opustit kapelu — a Soukup se ocitá v Štaidlově orchestru. A tam se hrají jiné noty:
- místo improvizace honoráře,
- místo losování o začátek koncertu se losuje o to, kdo bude stát blíž ke Gottovi,
- místo free jazzu přichází free peníze.
Kapitola třetí: Kocábův hněv a telefonát, který slyšel celý národ
Když se jazzový kamarád přesune do popového paláce, vzniká konflikt. Kocáb píše píseň S.O.S., kde Soukupovi vyčítá touhu po bohatství. Je to krásné, protože Kocáb tím vlastně říká:
„Ondřeji, jak ses opovážil chtít zaplatit nájem?“
Soukup reaguje nejlépe, jak může: nahraje do písně svůj vlastní hlas. To je úroveň ironie, kterou by měl stát vyučovat na základních školách.
Kapitola čtvrtá: Gott jako ochránce hudebníků a režim jako vystrašený školník
Když Soukup podepíše Několik vět, StB se rozhodne, že ho vyhodí z orchestru. Jenže Gott se postaví jako rytíř v bílém smokingu a řekne:
„Jestli mu vezmete pas, končím.“
Režim se zalekne. A tak se ukáže, že v normalizaci existovala jedna skutečná moc: Karel Gott a jeho fanclub.
Kapitola pátá: Lucie Bílá a vokály u toalety
Devadesátky. Soukup s Osvaldovou objevují Lucii Bílou. Nahrávají album Missariel. A protože je doba skromná, vokály se točí u záchodu.
To není metafora. To je realita českého popu.
A pak přijde rok 2021 a televizní hádka, která připomíná rodinný spor o to, kdo měl vrátit klíče od chalupy. Bílá nechce, aby vyšlo výběrové album. Soukup chce, aby vyšlo. Osvaldová nechce, aby se v písni míchala kulajda s Desaterem. A národ se baví.
Kapitola šestá: Soukup přežil všechno. A ještě skládá.
Soukup dnes skládá filmovou hudbu, dostává ceny, občas se objeví na koncertě Pražského výběru a pronese své legendární:
„Haló, Soukup. Haló?“
A člověk má pocit, že kdyby se zítra rozhodl hrát znovu free jazz, Štaidl by vstal z hrobu a zavolal mu:
„Ondřeji, nech toho, budeš zase chudý.“
Epilog: Muž, který se stal mostem mezi světy
Soukup je fascinující tím, že dokázal žít v prostředí, kde se střetává:
- jazzová anarchie,
- popová disciplína,
- televizní hádky,
- toalety s dobrou akustikou,
- a česká kulturní paměť, která nikdy nezapomíná, ale vždycky přehání.
A přesto působí, jako by ho to celé jen mírně unavovalo. Jako muž, který ví, že česká hudba je krásná, ale zároveň trochu absurdní. A že nejlepší je přežít ji s kamennou tváří.
doubleday: o věcech kolem nás…
„Pokud se vám článek líbil, nezapomeňte začít odebírat můj profil, aby vám neunikly další texty!“
Zdroje:
Česká popová scéna 80.–90. let — kontext, v němž Soukup tvořil, včetně estetických kontrastů mezi popem a jazzem.
Ondřej Soukup – profesní dráha — skladatel, kontrabasista, producent; jeho přechod mezi žánry.
