Článek
Celý příběh začal zcela nevinně. Ve zralém věku jsem si našla partnera, který byl o nějakých pár let starší. Jednou rozvedený, bezdětný. Tehdy mi připadal atraktivní, milý, sice zahleděný do sebe a nejraději pouze v kruhu rodinném… Tehdy mi to nepřišlo zvláštní. Dnes už vím, že to byl omyl, který zúročuji s neustále rostoucími úroky.
Máte obdobnou zkušenost? Nebojte se o této zkušenosti mluvit. Ani soud, ani psycholog, ani OSPOD nic nezmůže. Musíme to všichni jen přežít. Psychopat totiž vše odmítá. Domluva je s ním nemožná. O tom, že by se šel léčit nebo alespoň tvořil dohody pomocí mediátora, nemůže být ani řeč. Psychopat nechce, aby někdo věděl, že trpí touto diagnózou.
Uvědomit si, že toto je trpká realita je pouze první krok, jak celou situaci zvládnout.
Bohužel v této realitě nežijeme jen my, dospělí, ale především naše děti. V našem případě se dcera otce nejen bojí, ale zároveň ho obdivuje. Potřebuje jeho přízeň, neboť chce vidět, že ji tatínek má také rád. A udělá cokoliv, co by mohlo tento obdiv přinést. Jenže světe div se… on se pocit, že ji má otec rád, nedostavuje. Otec totiž nemá nikoho rád, jen sám sebe.
V našem případě se psychopatie prolíná s neustálou paranoidní představou, že otce neustále někdo ohrožuje. Ale jeho vysoké postavení v nadnárodní korporaci mu umožňuje, aby své chování jen stupňoval. V krátkém kontaktu nemá OSPOD nejmenší šanci rozpoznat, s kým má tu čest.
A dítě trpí. Chodí někam, kde mu to nevyhovuje, kde se neustále jen bojí a bojí. Kroužky nemá, protože ty otci přijdou špatné. Abyste rozuměli. Kroužky ty by otec obecně podpořil, ale každý má cosi špatného. Jednou je ve špatném místě, podruhé ve špatnou hodinu, další se nelíbí jemu, protože on nemá ten daný sport rád, proto jej nemůže mít ráda ani dcera…
Máte-li zájem, abychom zde prezentovali zkušenosti, připojte svoji reakci. Ono sdílená starost je poloviční starost, sdílená radost dvojnásobná radost. Tak snad se nám společně starost minimalizovat a najít radosti, které nám všem pomohou přečkat období ve zdraví.
