Článek
Česká společnost na děti nenahlíží, jako na jedince s vlastní vnitřní hodnotou, ale jako budoucí ekonomické jednotky, jejichž smyslem je udržet stát v chodu.
Možná největší problém spočívá v absenci pozitivní vize. Neptáme se: Jaké životní šance mají mít naše děti? Jak chceme, aby žily a tvořily budoucnost? Bez příběhu, který by spojoval generace, se děti redukují na čísla ve statistice. A už vůbec se neptáme na to, jaký svět svým dětem předáme a o naší odpovědnosti vůči nim.
Další věc, která v debatě zcela chybí, je pohled na děti jako na obohacení společnosti. Zdravá společnost potřebuje děti nejen proto, aby zaplatily důchody, ale aby vůbec měla budoucnost – kulturní, lidskou, emocionální. Děti přinášejí energii, nové otázky, schopnost vidět svět jinýma očima. Dodává nám úhel pohledu, který jsme jako dospělí už dávno ztratili. Bez dětí se společnost nezužuje jen počtem obyvatel, ale především se ochuzuje o svou živost.
Když se narodí dítě, není to jen „budoucí daňový poplatník“. Je to někdo, kdo přinese radost i starosti, kdo rozvíří stojaté vody pohodlí dospělých, kdo donutí okolí se měnit. Děti ruší naše ticho, a právě tím nás učí, že život není o sterilním klidu, ale o sdílení a růstu.
Bohužel sterilní klid je něco, co česká společnost mylně považuje za cnost. Češi mají rádi pořádek, ticho a soukromí. Restaurace bez hluku, vlaky bez breku, parky bez křiku. Děti tento ideál narušují – jsou hlasité, neposedné a nepředvídatelné. A právě proto se k nim společnost často staví odmítavě. Čím více se děti projevují jako děti, tím méně jsou vítané.
Proto se rodiče učí své děti krotit, aby „nerušily“. Dítě, které si hraje, křičí nebo se směje na veřejnosti mimo dětské hřiště, je vnímáno jako problematické a něco, co je potřeba řešit. Ocenění získá tehdy, když se chová jako malý dospělý – slušně sedí, mlčí a nezasahuje do pohodlí okolí.
A rozhodně neplatí, že je toto nějaká nutnost a že jinak to nejde. Když srovnáme český vztah k dětem třeba s italským, rozdíl je do očí bijící. V Itálii jsou děti všudypřítomné a vnímané jako přirozená součást života a tak se k nim i společnost chová a vytváří pro ně přirozené místo ve svém středu. Nikdo se necítí obtěžován, naopak: děti patří k místní atmosféře a aktivně se do ní zapojují. Italové mají hluboko zakořeněný pocit, že společenský život je sdílený, a děti do něj patří stejně jako dospělí.
V Česku je tomu naopak. Dítě v restauraci nebo ve vlaku je vnímáno jako rušivý element. Pokud se ozve, často se setká s pohledy odsuzujícími rodiče za to, že své dítě „nezvládají“. Společnost očekává, že děti budou pokud možno neviditelné – že se přizpůsobí tichu a pořádku dospělých.
Ještě před pár desetiletími byla v Česku samozřejmostí, že rodina znamená děti. Nebo spíše: že žena „musí mít děti“. To vedlo k celé řadě nechtěných těhotenství, k dětství plnému frustrace, k vyrůstání v rodinách, kde dítě bylo spíš povinností než chtěným darem. Pokud dnešní klesající porodnost znamená, že tahle „norma“ mizí, může to být paradoxně znakem zdravější společnosti a proto jsou jakékoliv pochybné výzvy o „rozrodění“ českých žen chybným krokem.
Ze statistik vyplývá, že v nějakých 22% takových „tradičních rodin“ jsou děti je oběťmi nebo svědky domácího násilí. To znamená, že každé páté dítě vyrůstá v prostředí, které není bezpečným přístavem, ale bitevním polem.
Když politici a ekonomové mluví o porodnosti, nejčastěji zvedají varovný prst: rodí se málo dětí, nebude na důchody, společnost stárne. Ale málokdy zazní jiná otázka: a není to vlastně dobře, že si děti pořizují jen ti, kteří je opravdu chtějí? Společnost nepotřebuje víc dětí jen proto, aby bylo dost „plátců daní“. Potřebuje děti, které jsou vychovávané v prostředí, kde jsou chtěné, přijímané a milované. Je lepší mít méně dětí, ale takových, kterým se rodiče věnují, než kvanta dětí, které rostou v rodinách plných násilí, zanedbávání nebo lhostejnosti.
Společnost jako taková si musí vybrat - buď budeme lpět na představě, že děti jsou ekonomická nutnost, a budeme volat po jejich větším počtu bez ohledu na to, v jakých podmínkách vyrůstají. Nebo přijmeme, že smysl dětí není v záchraně důchodového systému, ale v obohacení společnosti – a že jen chtěné děti, vychovávané v lásce, k tomu mohou přispět.
Pokud klesající porodnost znamená, že se musím s manželkou na stáří zabezpečit vlastními silami, nemám s tím vnitřně problém. Současná situace se státem garantovaným důchodem je historická anomálie, nikoli norma.
