Článek
Stála jsem u pomníku masakru v Glencoe a bylo mi nesmírně smutno při pomyšlení na všechny životy, které zde byly zmařeny. Na lidi, kteří měli své rodiny, své vztahy, své radosti, své plány – a jednoho zimního rána všechno náhle skončilo.
Přemýšlela jsem zde nad slovem pomsta. Ale také nad ještě znepokojivější otázkou: Kde se v člověku bere touha ovládat druhé?
V Glencoe totiž nešlo o spravedlivý boj ani o spor mezi dvěma klany. Šlo o podlý útok na lidi, kteří předtím poskytli vojákům přístřeší a pohostinnost. Šlo o mocenský trest a o varování ostatním skotským klanům, co se může stát těm, kteří se dostatečně rychle nepodřídí vůli panovníka.
Pomsta se často vydává za spravedlnost. Touha po nadvládě se zase může vydávat za sílu, autoritu nebo potřebu nastolit pořádek. Ale co se skrývá pod ní?
Jako psycholog vnímám, že za potřebou pomstít se, ponížit druhého nebo nad ním získat absolutní moc bývá často hluboká frustrace, strach, pocit ohrožení, ponížení nebo vnitřní nejistota. Někdy také smutný dětský příběh člověka, který kdysi sám neměl žádnou moc a později se rozhodl, že už se nikdy nebude cítit bezmocný.
Ne každý zraněný člověk však zraňuje druhé. A ne každý krutý čin lze omluvit bolestným dětstvím. Porozumět příčinám neznamená zbavit člověka odpovědnosti. Znamená to hledat místo, ve kterém se bolest změnila v potřebu ovládat, trestat a ničit.
Z pohledu systému navíc žádná pomsta nic skutečně neuzavírá. Vytváří další oběti, další viníky a další bolest, kterou si potom mohou nést celé rodiny i další generace. Ponížený touží ponížit. Zraněný někdy zraňuje. A z oběti se může stát pachatel, pokud svou bolest nedokáže zpracovat a proměnit.
Starý zákon znal princip „oko za oko, zub za zub“. Původně měl odplatu omezit, aby trest nebyl větší než provinění. Nový zákon však otevírá jinou cestu. Cestu lásky k bližnímu, odpuštění a odmítnutí nekonečného řetězce nenávisti.
Člověk však nemusí být věřící, aby vnímal hluboký smysl tohoto poselství. Schopnost nezvětšovat bolest, respektovat hodnotu každého lidského života a nepodlehnout touze po odplatě patří k samotným základům lidskosti.
Odpuštění přitom neznamená popřít zločin. Neznamená říci, že se nic nestalo, ani zbavit viníka odpovědnosti. Znamená rozhodnout se, že bolest nebude dál řídit naše jednání. Že ji nepředáme dalšímu člověku a další generaci.
Místa, jako je Glencoe, by neměla být pouze turistickou zastávkou. Měla by být mementem. Připomínkou toho, kam až může člověka dovést touha po moci, slepá poslušnost, rozdělování lidí na „my“ a „oni“ a přesvědčení, že některé lidské životy mají menší hodnotu než jiné.
A možná právě proto mě tolik zneklidňuje to, co dnes pozoruji ve společnosti. Jak rychle se z nesouhlasu stává nenávist. Jak snadno se lidé začínají ponižovat, umlčovat a zbavovat vzájemné lidskosti. Nechci to politizovat. Je to spíše smutek psychologa a psychoterapeuta, který ví, jak málo někdy stačí, aby se nezpracovaný strach a frustrace proměnily v destrukci.
Stála jsem před pomníkem v Glencoe a myslela na všechny životy, které zde skončily. Na všechno, co mohlo být a už nikdy nebylo. Na děti, které přišly o své otce, na ženy, které ztratily své muže, na rodiny, jejichž příběh byl násilně přerušen.
A myslela jsem také na ženy a děti, kterým se podařilo před útokem uprchnout do hor, ale které před smrtí nezachránil ani útěk. Mnozí z těch, kdo unikli vraždění, zahynuli v kruté zimě, mrazu a sněhu.
Představuji si jejich strach, zoufalství a poslední naději, že se jim podaří zachránit alespoň děti. A právě tento obraz je pro mě možná ze všeho nejsmutnější.
A v té nádherné, mlčenlivé krajině jsem si znovu uvědomila, že skutečnou silou není druhého ovládnout.
Skutečná síla není v tom, že dokážeme druhého ponížit, porazit nebo přinutit k poslušnosti. Není ani v tom, že svou bolest proměníme v odplatu a předáme ji dál. Skutečná síla začíná tam, kde člověk dokáže svou bolest unést, porozumět jí a zastavit ji dříve, než zraní někoho dalšího.
Glencoe proto pro mě není jen místem dávné tragédie. Je mementem toho, kam může vést touha po moci, slepá poslušnost, zrada i zneužití důvěry. A také připomínkou, že krutost nezačíná až ve chvíli, kdy někdo pozvedne zbraň. Začíná mnohem dříve – ve chvíli, kdy přestaneme v druhém člověku vidět člověka.
Možná právě proto bychom na taková místa neměli přicházet jen jako turisté. Měli bychom před nimi na chvíli ztichnout. Vzpomenout na ty, jejichž životy zde byly zmařeny, a položit si otázku, co každý z nás může udělat proto, aby se strach, ponížení a nenávist znovu neproměnily v násilí.
Aby se tragédie minulosti nestaly jen kapitolou v dějinách, ale varováním, které nás zavazuje chránit lidskost dříve, než ji znovu pohltí strach a nenávist.
Zdroje a poznámka autorky
Historické údaje o masakru v Glencoe jsem čerpala zejména z materiálů organizace National Trust for Scotland, především z textu The Glencoe Massacre, a z databáze Historic Environment Scotland, která eviduje také památník obětem masakru v Glencoe.
Biblické odkazy vycházejí z textů Starého a Nového zákona, zejména z knihy Exodus 21,24 a z Matoušova evangelia 5,38–44 a 22,39.
Psychologické a etické úvahy obsažené v článku jsou mou vlastní autorskou reflexí. Vycházejí z osobní návštěvy Glencoe, z pocitů, které ve mně toto místo vyvolalo, a z mé dlouholeté profesní zkušenosti psychologa a psychoterapeuta. Text není odbornou historickou studií, ale osobním zamyšlením nad mocí, pomstou, lidskou krutostí a odpovědností každého z nás.
