Článek
Dobrovolných hasičů v Česku ubývá. A to v době, kdy se dobrovolní hasiči stávají čím dál tím více nepostradatelnou složkou IZS. Velká část schopnosti státu reagovat na požáry, povodně a dopravní nehody dnes stojí právě na nich. Přesto se k nim stát chová lhostejně.
Jako dobrovolný hasič mám za sebou přes tři sta výjezdů. Nesl jsem tělo patnáctiletého kluka, vbíhal do hořících domů a lezl na pět metrů vysoký strom pro kočičku. Profesně se pohybuju v oblasti bezpečnosti již poměrně dlouho a získal jsem tak vhled na danou problematiku nejen z pohledu výjezdového dobráka, ale i z pohledu metodického. A tak vím, že ačkoli stát rád tvrdí, že dnešní generace je zhýčkaná a nechce tomu dát srdíčko, já problém, který vede k nízkému náboru, vidím i jinde. Stát totiž absolutně rezignoval na podporu dobráků, ne jednotek, dobráků.
Většině jednotek se nábor nedaří, do toho se přidává čím dál větší absence účasti členů na činnostech jednotek. A tak zatímco má jednotka klidně 15 členů, její činnost stojí na 7 srdcařích. Proč?
Protože služba začíná být časově neúnosná.
Členství v jednotce dnes zasahuje do osobního života mnohem víc než dřív. Velké množství jednotek má 50, 100 i 200 výjezdů ročně, a ty si do kalendáře nedáte. Nevíte, kdy výjezd přijde — může to být při rodinném obědě, na procházce nebo těsně před odjezdem do zoo. K tomu musíte plnit harmonogram výcviku — většina jednotek se schází každý týden minimálně na dvě až tři hodiny. Některé jednotky navíc drží hotovost, kdy musí být čtyři členové do pěti minut připraveni vyjet, ať se děje cokoliv.
Výjezdy přichází často i v noci. Když ve tři ráno spadne strom přes silnici, vyjíždíme. Samotné rozřezání může být rychlé, do půlhodiny jsme zpátky na zbrojnici. Operační středisko událost ukončí naším návratem. Výjezd zdaleka nekončí — musíme doplnit benzín do pily, uklidit techniku, očistit vybavení a teprve pak můžeme vyrazit domů. Když ve 3:30 přenášíte kmeny stromů, ve 3:50 zpravidla neusnete. Domů přijedete unavení, ale rozrušení a plní adrenalinu. Usnete třeba až kolem půl páté. V šest vstáváte do práce. To pak přemýšlíte, jestli má vůbec smysl jít spát.
Právní úprava následnou únavu prakticky neřeší. Ať jste zasahovali od osmi večer do pěti ráno nebo ne, oficiálně výjezd skončil a Vám nic nebrání jít do práce. Jste-li unavení, máte dvě možnosti — vyčerpat si vlastní dovolenou nebo si koupit jeden či dva red bully a vyrazit do práce. Nárok na pracovní volno máte jen na dobu samotného výjezdu, únavu po nočním zásahu už nikdo neřeší. Stát se téhle povinnosti zbavil vcelku dokonale — argumentuje tím, že hasič má na výjezdy jezdit v době, kdy ví, že mu to nezasáhne do plánů. Kdybychom se ale tímhle řídili, na výjezd by skoro nikdo nevyjel.
Když v září 2024 vláda oznámila blížící se povodně, chodil jsem část týdne v práci na přesčasy, abych mohl v pátek odjet domů dřív a připravit se na dlouhotrvající zásah. Zaměstnavatel mě k tomu nenutil — dělal jsem to proto, že jsem byl jediný, kdo zajišťoval danou agendu, a nemohl jsem si dovolit mít práci rozdělanou. V neděli jsme skončili kolem páté odpoledne, když voda začala opadat. Ještě ten den jsem volal vedoucímu s prosbou o dovolenou, protože jsem si potřeboval odpočinout. Zvláštní nárok jsem na ni neměl. Mohl jsem jen požádat a doufat, že mi vyhoví.
S rostoucím počtem zásahů a pohotovostí tenhle režim přestává bavit hlavně rodiny hasičů. Věta „mám hotovost“ po čase přestává stačit jako vysvětlení, proč člověk nejede s dětmi do zoo, na zmrzlinu nebo na výlet. Když nestihnete pokácet strom na zahradě, protože jste jeli rozřezat strom jinam, blbě se to manželce vysvětluje. Dobrovolný hasič službě nedává jen hodiny strávené u zásahu. Dává jí i svůj volný čas, omezení pohybu, narušené noci a možnost plánovat rodinný život. A tak v době, kdy by měl jít na výcvik, už na něj nejde. Ví, že už to rodině udělat nemůže.
No a co tedy stát nabízí svým občanům za to, že budou riskovat život a omezí svůj rodinný život? Vůbec nic. U dobrovolného hasiče se někdy mezi výhody členství počítá i to, že dostane zásahový oděv, přilbu, boty a další ochranné prostředky. Jenže ochranná výstroj není benefit. Uvádět výstroj jako výhodu členství je podobné, jako kdyby dopravní podnik hledal řidiče autobusu a jako benefit nabízel volant v každém voze.
Být dobrovolným hasičem je poslání i koníček. Drtivá většina z nás to nedělá pro výhody. Neočekáváme slevy na sportovní oblečení ani slevy na prohlídky hradů a zámků. Většinu dobráků nikdo nikdy neocení státním vyznamenáním či jiným uznáním stejné hodnoty. Většina dobráků nedostává ani finanční odměnu.
Stát se péče o dobráky zbavil poměrně elegantně — podobně jako v jiných zemích přenesl povinnost zřídit jednotku na obce. Rád pak říká, že obec je zřizovatel, ať se tedy stará ona.
A musím uznat, že mnoho obcí se stará dobře. Po materiální stránce prošly JSDHO výrazným rozkvětem. Dřív byl kontrast mezi profesionálními hasiči a dobráky jednoznačný — moderní cisterny a obleky profesionálních hasičů proti starým cisternám z osmdesátých let a ošuntělým zásahovým oblekům. Dnes na výjezdu často rozdíl nepoznáte. Nelze tedy tvrdit, že by obce nedělaly, co mohou. Politiku vůči dobrákům ani legislativu ale ovlivnit nemůžou.
Stát totiž podle mě spojuje dvě různé věci do jedné. Technické vybavení, výstroj a finanční odměna jsou skutečně záležitostí obce — ta má být odpovědná za to, že hasiči budou mít boty, helmu, svítilnu. Některé obce se navíc snaží nabídnout úlevy na místních poplatcích nebo jiné lokální výhody. Co ale obec plnit nemůže, je role státu. Celostátní nábor, jednotný systém důvodů, proč se dobrákem stát, ale i vztah k zaměstnavatelům, kteří to s námi mají často velmi těžké, nemá být úkolem obce, ale státu.
Stát ještě vůbec nepochopil, nebo možná jen nechce pochopit, že i dobrákům se musí věnovat.
Naštěstí pro stát na úseku obrany státu lze nalézt jeden dost podobný subjekt, na kterém lze ukázat, že pokud stát chce, podporu umí zajistit skoro špičkovou.
Aktivní zálohy jsou stejně jako dobrovolní hasiči postavené na dobrovolném vstupu občanů, kteří plní úkoly vedle profesionálních vojáků (vojáků z povolání). Jistě můžeme nalézt rozdíly jako například to, že aktivní záložáci jsou ve služebním poměru vůči České republice, zatímco dobráci jsou ve vztahu k obcím. Povaha je ale podobná — výkon se provádí vedle civilní práce a ve prospěch státu.
Ministerstvo obrany pochopilo, že pokud chce získat dostatek lidí do aktivní zálohy, nemůže jim donekonečna opakovat jen to, že obrana vlasti je jejich povinnost. Musí jim vytvořit přijatelné podmínky, ocenit jejich čas a nabídnout důvod, proč do služby vstoupit a proč v ní zůstat. Systém benefitů nemá být důvodem vstupu — má být náplastí na omezení vlastního života, který člověk státu dává. Ministerstvo obrany třeba nabízí dětem vojáků aktivní zálohy účast na táborech za zvýhodněných podmínek. Jinými slovy říká: víme, že tvému dítěti bereme na dva až čtyři týdny tátu či mámu, tak tady máš aspoň částečnou náplast v podobě benefitu přímo pro ně. Aktivním záložákům Ministerstvo obrany dál nabízí využití vojenských sportovišť, lázeňské pobyty, jazykové kurzy a přehledný systém finančních odměn.
Co ale vnímám jako nejvýznamnější, je aura, kterou Ministerstvo obrany kolem aktivních záložáků buduje. MO z aktivní zálohy buduje skupinu, která má mezi občany respekt — jak říkají američani: „díky za vaši službu“. Nedávno mi na síti X vyskočil příspěvek kapitána aktivních záloh, který novým záložákům přednášel o hodnotách aktivní zálohy. Když dnes na veřejnosti řeknete, že jste aktivní záložák, většina lidí uznale pokývne.
Když já řeknu, že jsem dobrovolný hasič, většině je to jedno a části z nich to přijde k smíchu — prý jestli jsem už viděl oheň. Když jim pak řeknu, že mám za sebou víc než tři sta výjezdů, jsou překvapení, protože si většinou představují partu špinavých chlapů s rozbitou tatrovkou z osmdesátých let, tak jak to znají ze seriálu Co ste hasiči s Petrem Rychlým (ten mimochodem nepovažujte za výsměch hasičům, ale obraz toho, jak nás stále část veřejnosti vidí).
Jsou to na první pohled maličkosti. Maličkosti, které ale ve Vás vyvolávají pocit, že někam patříte — k elitní skupině obyvatelstva, jejíž služby si stát i občané váží. To stát u dobráků nebuduje.
Kromě benefitů a pocitu, že státu na jejich službě záleží, mají aktivní záložáci i větší legislativní podporu. Přestože jejich služba probíhá na předem plánovaném výcviku, na který se dá připravit v práci i doma, zákoník práce obsahuje ustanovení, které umožňuje čerpat pracovní volno i po výcviku a nasazení, pokud jeho konec zasahuje do 24hodinového okna před začátkem pracovní směny. V takovém případě může mít voják nárok na pracovní volno. Když bychom tedy srovnali můj příklad s dovolenou po povodních, jako aktivní záložák bych si ji mohl ušetřit, protože bych mohl využít tohoto institutu a čerpat pracovní volno.
Jednání Ministerstva obrany by pro nás mělo být inspirací a zaslouží pochvalu. Vyčítat mu, že podporuje aktivní zálohu, by bylo podobné jako vyčítat odborům, že hájí zájmy zaměstnanců. Problém není v tom, že aktivní záložáci dostávají příliš mnoho. Problém je v tom, že stát vůči dobrovolným hasičům nevytváří nic srovnatelného. Systém aktivní zálohy jistě není dokonalý, i v něm existuje rozdíl mezi propagačními materiály a každodenní realitou. Ministerstvu obrany ale nelze upřít snahu aktivní zálohu profesionalizovat, stabilizovat a veřejně oceňovat.
A přesně tahle snaha vůči dobrovolným hasičům chybí. Nelze se tak občanům divit, že k dobrákům vstoupit nechtějí. Proč taky? Aby omezili svůj osobní život a život své rodiny? Aby jediné poděkování, kterým se jim dostane, bylo to z facebookového příspěvku po povodních či při pandemii? Vytvořit celostátní systém důvodů, proč se stát členem jednotky a proč překonávat příkoří, které služba přináší, je úkol státu, ne obce. U aktivních záložáků to jde. Proč by to tedy nemohlo jít i u dobráků?
Netvrdím, že se jedná o jediný důvod, proč dobráků ubývá. Přístup k dobrovolným hasičům je nutné chápat komplexně ,nicméně tuto problematiku považuji za vhodný vstupní článek, na jehož základech lze stavět.
