Neznámá fakta o evropském kolonializmu ve Starém světě

Neznámá fakta o evropském kolonializmu ve Starém světě

1) Portugalské počátky

S Indií a Asií jako takovou obchodoval už starověký Řím. Třeba vědět, že v dovozu z Orientu mělo ve středověku největší význam koření. Koření sloužilo ke konzervaci potravin, bylo považováno za léčivo a také pro tamní vyšší vrstvu reprezentovalo sociální statut. Ve středověku ovšem utvořil islám přehradu mezi Evropu a jihovýchodní Asií. Veškeré zboží z Dálného východu se tak kupovalo téměř výhradně za zlato či stříbro a bylo značně předražené.

Na tomto předražení se podílelo hlavně množství převážně muslimských prostředníků, ale také Benátčané, kteří si byli schopni přirazit, oproti ceně, za kterou kupovali koření v Levantě, třeba 75 %. To, že Evropané museli nakupovat zboží z Asie prostřednictvím Arabů, a to téměř výhradně za drahé kovy, mělo neblahé důsledky pro celou středověkou ekonomiku! Po dobytí Konstantinopole Turky (1453) pak byli z obchodu s kořením vytlačeni všichni, kromě Benátčanů. V 15. století přestaly také existovat italské osady na březích Černého moře.

Počátky nastolení „evropské nadvlády“ nad částí Starého světa lze vystopovat až k roku 1415 a vedoucí postavení měli až do konce 16. století Portugalci. Portugalci, poté co za pomoci Janovanů zkonsolidovali svou obranu proti arabským pirátům, se r. 1415 rozhodli udeřit na jedno z jejich center, severoafrický přístav Ceuta, ležící naproti Gibraltaru. Slibovali si od toho také získání kontroly nad obchodem, který tímto přístavem procházel. Ceutu skutečně dobyli a odrazili i následující muslimský protiútok, vedený s cílem dobýt město zpět, ale kontrolu nad obchodem nezískali. Muslimové totiž přesměrovali obchodní trasy do přístavů ležících o něco východněji.

Roku 1455 zahájili Portugalci pěstování cukrové třtiny na Madeiře. Tyto ostrovy známé už Římanům znovuobjevili Portugalci r. 1418.

Portugalci věděli, že přes Afriku je karavanami transportováno zlato z oblastí na jih od Sahary, muslimové si nicméně tento obchod žárlivě střežili. Po dobytí Ceuty ale usoudili, že by mělo být možné Araby ovládané trasy obejít námořní cestou, plavbou na jih kolem Afriky. Ale teprve roku 1471 dosáhli pobřeží Guinee, kde již mohli nakupovat od domorodců zlato s nemalým ziskem. To zlato se na pobřeží netěžilo, ale bylo dopravováno z vnitrozemí. Fungovalo to celá staletí, i když se nákupčí měnili, Portugalce vystřídali Nizozemci a Nizozemce Britové. Obchod se zlatem byl dlouho doprovázen i obchodem s otroky. V oblastech, kam se nedostalo zlato, byli totiž otroci jediným artiklem, které mohli černí náčelníci Evropanům za jejich zboží nabídnout. Dokonce to došlo časem tak daleko, že Portugalci prodávali černým náčelníkům za zlato otroky, které nakoupili na jiných částech afrického pobřeží. Nicméně, evropskou kolonií (francouzskou) se Guinea stala až r. 1890.

Třeba poznamenat, že ne všechny kmeny v Africe praktikovaly otroctví, nebylo nikdy např. v dnešní Libérii. Příslušníci těchto kmenů se v případě zajetí snažili zabít sebe či svého pána a otrokáři usoudili, že snahy je zotročit se nevyplatí. Dále nutno vědět, že na území dnešních USA bylo zavlečeno „jen“ 645.000 černých otroků ale celkový počet černých otroků zde činil r. 1860 čtyři miliony. To svědčí o tom, že přes podřízené postavení nebylo materiální postavení otroků v USA špatné, na rozdíl od muslimské severní Afriky, kde musel být stav otroků doplňován jejich neustálým „dovozem“ ze subsaharské Afriky. Celkem bylo na území obou Amerik zavlečeno 8-12 milionů otroků, nejvíce do Brazílie (asi 70%). Úmrtnost černochů při přepravě přes oceán činila cca. 15%. V 17 a 18 století se ale v otroctví, zpravidla dočasném, ocitali mnohdy i přistěhovalci z Evropy.

Naproti tomu, historici odhadují, že od roku 650 po 60. léta 20. století bylo arabskými otrokáři zotročeno 18 milionů lidí z Evropy, Asie a Afriky. Arabové byli rovněž rasisty. Například arabský básník v 7. století napsal: „Černoši nevydělávají své obnosy dobrými skutky a nemají dobrou pověst, děti páchnoucí núbijské černě - Bůh do jejich pleti nevložil žádné světlo!“

Objevné výpravy Portugalců pokračovaly postupně stále dále. R. 1498 dorazil konečně Portugalec Vasco da Gama až do města Kozhikode (Kalikutu) na západním pobřeží Indie a jménem svého krále žádal místního vládce (s titulem Zamorin) o povolení založit v přístavu obchodní stanici. Ukázalo se, že Portugalci situaci neodhadli. Dary pro vládce byly ubohé a zboží k obchodu rovněž. Přesto panovník založení stanice povolil. Nicméně, to se nelíbilo místním arabským obchodníkům, kteří viděli, že přímý obchod Portugalska s Indií ohrozí jejich astronomické zisky a pomocí úplatků se jim podařilo zorganizovat útok, který měl zničit portugalské lodě i celou výpravu. Přesvědčili i zamorina s tím, že z takových žebráků tak jako tak nevzejde vládci žádný užitek. Díky obezřelosti velitele a vojenským kvalitám jeho námořníků útok selhal a Portugalci poprvé získali respekt.

Dosti podobný scénář se opakoval v prosinci roku 1500, když do Kalikutu dorazila flotila, které velel objevitel Brazílie Pedro Álvares Cabral. Zamorin dovolil Portugalcům zřídit obchodní zastoupení a Cabral v oplátku za to podopřil zamorina několika vojenskými výpravami v jeho prospěch. Jenže 16 či 17 prosince byla faktorie napadena stovkami Arabů i Indů. Asi 50 Portugalců bylo zabito, zbytku se podařilo uniknout na lodě, některým plaváním. Když se Cabralovi nedostalo zadostiučinění, zaútočil na přístav a spálil 10 arabských lodí.

Celá situace předznamenala více méně celý další vývoj. Portugalci byli schopni navázat přátelské vztahy s Indy s Číňany a později i s Japonci, ale muslimové byli vždy jejich nepřáteli, protože podporovali Araby. Výsledkem byla řada námořních střetnutí a nakonec válka Portugalců proti spojeným flotilám muslimů.

Portugalci byli napadeni a od té chvíle naopak sami usilovali o likvidaci arabského obchodu s kořením. Situace vyvrcholila, když byla muslimy z Egypta vyslána proti Portugalcům flotila. Egyptský sultán totiž těžce nesl, že přišel o valnou část zisků z obchodu s kořením. Stojí za zmínku, že s budováním flotily pomáhali muslimům Benátčané, kteří se též cítili ohroženi portugalskou konkurencí, naopak, rhodští rytíři tuto zrádcovskou činnost Benátčanů vážně narušili. V prvé bitvě se muslimům podařilo překvapit menší portugalskou flotilu, zajmout jednu loď a zabít jejího velitele, což byl Lourenço de Almeida, syn portugalského vicekrále. Jeho otec shromáždil portugalské síly a připravil muslimům drtivou porážku přesto, že byli podporováni pozemním dělostřelectvem. Portugalci měli lepší lodě, mocnější děla a profesionální námořníky.

Zde je třeba dodat něco, co bylo v té době a ještě dlouho potom naprostou samozřejmostí, i obchodní lodě byly vyzbrojeny děly. Vyjímku představovala jen menší plavidla, i ta ale měla na palubě muškety pro vyzbrojení posádky. Pokud se lodi podařilo odrazit útok pirátů a některé zajmout, rozhodoval o jejich osudu s definitivní platností kapitán. Většinou je pověsili na ráhna!

Následujícím portugalským místokrálem se stal patrně nejslavnější z nich Alfonso da Albuquerque, který především usiloval o získání opěrného bodu na pevnině. Navázal spojenectví s indickým privatýrem Timojim (privatýr = soukromý námořní válečník s alespoň jednou vlastní lodí, sloužící tomu, od koho viděl prospěch) a ten ho upozornil na přístav Goa, hinduistické město nedávno okupované muslimy, které obyvatelstvo považovalo za nepřátele. Portugalcům se podařilo zprvu získat město téměř bez boje, ale po příchodu muslimských posil se po dlouhých bojích stěží probili se svými loďmi na širé moře. Albuquerque nicméně připravil další útok, svou flotilu posílil o obchodní flotilu právě připluvší z Evropy a spolu s Timojim se r. 1510 města znovu zmocnil, tentokrát už trvale Město bylo portugalskou kolonií až do r. 1961, kdy si je silou připojila Indie. Vítězové nezapomněli na utrpení z předešlé výpravy a pobili všechny muslimy ve městě. Naproti tomu ostatním obyvatelům Goy snížili daně a usilovali o co nejlepší vztahy se sousedními hinduistickými zeměmi.

Nutno poznamenat, že veškerá města, kterých se Portugalci zmocnili, představovaly pouze tranzitní body, koření se pěstovalo dále na východ. A bylo tu v cestě ke koření ještě jedno centrální překladiště, muslimy ovládaná Malaka v dnešní Malajsii. Jeho vládce dlouho váhal s odmítnutím portugalského ultimata, požadující povolení volného obchodu, ale nakonec se rozhodl k boji. Ten ale nepodporovali místní čínští a indičtí obchodníci, a dali to Portugalcům najevo. Albuquerque na město zaútočil a po těžkých bojích je dobyl. Muslimové pak poznali na vlastní kůži Šariju, kterou uplatňovali proti druhým. Podle muslimského zákoníku, který nemohl porušit ani turecký sultán, mělo vojsko, které dobylo město útokem, právo tři dny v něm plenit, vraždit a znásilňovat a po tuto dobu se obyvatelé nemohli před tímto osudem zachránit dokonce, ani kdyby přijali islám. Albuquerque povolil nyní totéž svému vojsku, ovšem vyňal z toho Indy a Číňany, kteří stáli od počátku na jeho straně. Malaka byla nejzazším bodem, který Portugalci dobyli. Dále už pronikali jen jako obchodníci a dostali až na Moluky, kde kupovali koření za nejvýhodnější ceny přímo od pěstitelů. Portugalští obchodníci (a poté misionáři) se tak usadili i na území dnešního Východního Timoru. Území se podařilo téměř úplně christianizovat, což, mimochodem nakonec vedlo r. 2002 k jeho nezávislosti na muslimské Indonésii, která jej chtěla po odchodu Portugalců anektovat. Nicméně obchod v Indonésii Portugalci celkově nikdy neovládli, ten zůstal v rukou muslimských obchodníků.

2) Portugalské a nizozemské „světové impérium“ – síť opěrných bodů a obchodních stanic

Roku 1571 se síť portugalských opěrných bodů táhla od Lisabonu až po japonské Nagasaki. Byli to Portugalci, kteří prodali Japoncům první arkebuzy, jejichž výrobu následně Japonci zavedli ve velkém měřítku. Tyto zbraně se uplatnily během občanských válek, které r. 1603 skončily sjednocením Japonska za šógunátu Tokugawa. Šogůn se však rozhodl vymýtit v Japonsku křesťanství a tak Portugalci a jejich misionáři museli r. 1638 zemi opustit. Jediní, kdo si obchod s Japonskem udrželi, byli Nizozemci, těm byl ale dán pro obchod k disposici jen malý ostrov u vjezdu do přístavu Nagasaki, dál do Japonska nesměl žádný cizinec a žádný Japonec neměl naopak zemi opustit.

Pokud jde o portugalskou koloniální říši v Asii a Africe, ta se po celá staletí skládala převážně z opěrných bodů na pobřeží a obchodních stanic. To, že si Portugalci nárokovali půlku světa (který si rozdělili smlouvou se Španělskem, podepsanou v Tordesillasu 7. června 1494) se vztahovalo jen k evropským zemím a ani ty to převážně neuznávaly. Většina obyvatel „Portugalské zámořské říše“ ani nevědělo, že nějaké Portugalsko existuje.

Třeba poznamenat, že Evropané jak v Číně, tak i Japonsku, požadovali především povolení obchodu, což ale v 19 století mohlo v důsledku ohrozit nezávislost dotyčné země. Japonci byli k znovuotevření země donuceni r. 1854, což následovalo poté, co si Američané nejprve vojenskou cestou zajistili osvobození svých trosečníků, kteří ztroskotali u japonských břehů (i pro trosečníky platilo, že „nikdo nesmí Japonsko opustit“). Japonci na vzniklé nebezpečí reagovali reformami éry Mejdži (1868) a dokázali se během třiceti let zařadit mezi přední světové mocnosti.

Ač se Portugalcům zprvu podařilo získat opěrné body i v Rudém moři a v Perském zálivu, ve snaze zmocnit se celého obchodu s kořením, a vytlačit z něj muslimy úplně, nakonec neuspěli. Spojenému úsilí Turků a Arabů se podařilo dobýt opěrné body v těchto oblastech zpět a Portugalcům zůstal jen i tak velice výnosný obchod s Evropou. Přesto, že cesta tam a zpět trvala rok a půl, přes ztráty lodí a námořníků a značný obnos, který si nárokoval portugalský král, bylo toto koření pořád levnější, než dodávky jdoucí přes země, ovládané muslimy.

Zájem Portugalska o východoindický obchod ochabl poté, co bylo Portugalsko r. 1580 připojeno ke Španělsku, a sice z proto, že pro Španěly byla prioritou především Amerika.

Třeba ovšem vědět, že Evropa neměla v 16 století, ani dlouho potom, co se týče obchodu Asii moc co nabídnout. Orientální zboží se převážně nakupovalo za drahé kovy, dovážené z Ameriky. Pokud by tento zdroj nebyl, obchod by nikdy nemohl dosáhnout většího rozsahu. A, samozřejmě, prioritou evropských obchodníků z jedné země bylo zmocnit se obchodu s Asií na úkor zemí ostatních, při čemž utvářeli koalice s místními panovníky. Již roku 1604 uzavřeli např. Nizozemci koalici s tradičním nepřítelem Portugalska, Kalikutem…

Portugalcům se dařilo z části vydělávat na obchodu v rámci Asie, ale teprve Nizozemcům se o sto let později podařilo dosáhnout stavu, kdy jejich zisky z obchodu v Asii stačily na nákup zboží, vyváženého do Evropy. Ovšem, Evropané oplátkou zajišťovali v Asii dopravu na velké vzdálenosti a to tehdy vůbec nebylo nic snadného ani samozřejmého. Nejobtížnější byla samozřejmě cesta do Evropy, která trvala 9 měsíců, oproti běžným 2-3 měsícům, které si vyžádala plavba Evropa – Amerika. Mnoho lodí (i 50%) bylo cestou potopeno a na těch, které nakonec dopluly, pomřela cestou spousta námořníků. Běžná loď té doby měla už výtlak kolem 500 tun, oproti 150 tunám, které měly lodě, jimž velel Vasco da Gama. Nicméně, koncem 18 století byla už plavba na nových a větších lodích bezpečnější a také rychlejší. A plachetní klipry, dopravující čaj z Číny do Londýna, dokázaly v 60 letech 19 století urazit tuto trasu za dobu kratší, než 100 dní.

Zboží ze zámoří šlo v 16 století do Evropy původně jen přes dva přístavy, kterými byl Lisabon a španělská Sevila. Dále po Evropě je rozvážely zahraniční lodě, především nizozemské. Nizozemí bylo v té době španělským územím, nicméně koncem 16 století přijalo protestantismus a tím vypukla jeho válka za nezávislost. Španělský král se rozhodl obchod s Nizozemci zakázat, což ale vedlo k tomu, že se tamní obchodníci rozhodli obchodovat přímo s Asií. R. 1602 založená Nizozemská Východoindická společnost velice rychle ovládla trhy v Indonésii, ze kterých vystrnadila jak muslimy, tak i ostatní Evropany. Jejich lodě se také plavily přímou cestou, bez zastávek na východoasijském pobřeží. Jeden významný opěrný bod, který časem přerostl v zemědělské osídlení, nicméně Nizozemci vybudovali. Počátkem 17 století založili Kapskou kolonii na jihu Afriky. Kolonie, vybudovaná v místě, kde žilo jen pár Křováku v poušti (žádní negroidi kmenů Zulu a Bantu tam tehdy nežili, první černoši, kteří se na jihu Afriky objevili, byli otroci, dovezení pro Bůry z afrického pobřeží), která se pokojně rozvíjela až do počátku 19 století, kdy se jí, oficiálně od r. 1814, zmocnili Britové. Aby se Britové vyhnuli problémům, jak si alespoň mysleli, podporovali vždy černé proti bílým.

Útlak Búrů, kteří ovšem za zásah do svých práv považovali i britský zákaz otroctví, vedl nakonec, počínaje r. 1835 k „Velkému pochodu,“ kde se Búrové pokusili najít novou vlast, kde by nepodléhali britské svrchovanosti. Tím se ale dostali do kontaktu se Zuly, s jejichž panovníkem se pokusili uzavřít smlouvu, vymezující vzájemné hranice. Smlouva byla skutečně podepsána, Zulové dokonce pozvali celou búrskou delegaci na společnou oslavu, ale na té všechny búrské vyjednavače, včetně doprovodu a služebnictva, celkem přes 100 osob povraždili (1838). Poté ještě stačili povraždit velkou pětisetčlennou karavanu Búrů a jejich černých služebníků (černých byla cca polovina, náležejících ale k jiným kmenům, než útočníci), nakonec ale byli búrským vojskem, kterému velel generál Pretorius, poraženi. Vítězní Bůrové pohřbili členy povražděné delegace a v kapse jejich šéfa nalezli i podepsaný exemplář smlouvy se Zuly. Nakonec Búrové založili mezinárodně uznané státy Transvaal a Oranž. Poté, co se na jejich území nalezly diamanty (1867) a zlato (1884), Britové jejich území napadli a po Druhé Búrské válce (1899-1902) anektovali. Důvody anexe byly ale spíše strategické, Britové nechtěli připustit, aby Búrové případně vybudovali velký přístav, který by nebyl pod jejich kontrolou.

Roku 1650 tvořil polovinu nákladu nizozemských lodí, směřujících z východní Asie do Evropy pepř, zbytek pak další druhy koření, cukr a porcelán. Podíl koření se odhaduje na dvě třetiny. Polovina všech evropských zámořských lodí patřila nizozemským vlastníkům a stavbou lodí se tak či onak zabývala čtvrtina tamní pracovní síly. Nizozemci si výsadní postavení udrželi po většinu 17 století, soumrak jejich moci přinesly koncem 17 století války s Francií Ludvíka XIV, na které byly přesměrovány ekonomické zdroje země. Dalším důvodem byl pokles zájmu o koření, které z velké části nahradily čaj, káva a cukr.

Ztráta asijských kolonií byla jednou z příčin, proč se Portugalsko rozhodlo r. 1640 od Španělska odtrhnout. Neobešlo se to bez války, tu ale vedli Španělé jen menšími silami, díky vojenskému zaangažování jinde.

Britové v Indii

Už roku 1615, navštívil britský vyslanec dvůr Velkého Mughala (indického císaře, nástupce proslulého dobyvatele Bábura) a podepsal s ním v zastoupení svého krále smlouvu, která opravňovala Brity k zakládání obchodních stanic v celé jeho říši. Zatímco ještě v polovině 16 století ovládali Mughalové jen zlomek Indického území, tehdy již zahrnovala jejich říše téměř celou Indii, s vyjímkou jihu poloostrova, dále Pákistán, Afganistán a další území. Největší rozsah měla na počátku 18 století, kdy se nezávislá oblast na jihu Indie zmenšila na hodně malou rozlohu. Monopol na obchod s Indií měla britská Východoindická společnost, založená roku 1600. Vývozním artiklem Indie byl v té době hlavně pepř a indigo. Evropané dodávali luxusní zboží, např. šperky. Později začala Východoindická společnost dovážet také indický textil, což počátkem 18 století vyvolalo bouře britských tkalců.

R. 1661 se portugalská princezna Kateřina z Braganzy provdala za anglického krále Karla II a součástí jejího věna byla i Bombaj, tehdy několik rybářských osad na ostrovech. Tu Portugalci získali už roku 1534, ale žádné významné osídlení zde nezaložili. Sňatek zpečetil spojenectví mezi Portugalskem a Británií, což bylo umožněno obnovením britské monarchie. Východoindická společnost Bombaj výrazně rozšířila a vytvořila z ní významnou metropoli.

V Indii soupeřili s Brity především Francouzi, jejichž východoindickou společnost založil r. 1664 francouzský ministr financí Colbert. Mughalská říše byla nicméně soběstačná, na importu nebyla závislá. Britská Východoindická společnost tehdy neměla zájem získávat v Indii nějaké državy, kromě přístavů. Roku 1707 ale zemřel indický císař Aurangzéb a po jeho smrti se v bojích o následnictví začala říše rozpadat na řadu spolu válčících států. Po nějakou dobu měli šanci na sjednocení země Marátové (známí z nehistorické knihy Hrdinný kapitán Korkorán) ale byli poraženi afgánskou armádou, která přišla na pomoc jednomu z menších vládců. A nakonec byly do bojů, samozřejmě na opačných stranách, vtaženy ve 40 letech 18 století i obě Východoindické společnosti. Nicméně, ještě r. 1812 ovládala britská Východoindická společnost kromě Bengálska, jen zlomek indického území. Je otázkou, nakolik toto angažmá Britů bylo v neprospěch Indů, třeba totiž vědět, že zatímco v době růstu říše Mughalů platili indičtí rolníci jako daň třetinu úrody, na konci jejich panství to již byla neúnosná polovina. Rolníci utíkali z půdy a nastal rozvrat.

Obsazení samotného Bengálska též stojí za zmínku. Východoindická společnost totiž vlastnila přístav v Kalkatě a v něm pevnost Fort Wiliams, kterou začala, především z obavy před Francouzi, opevňovat. To se nelíbilo bengálskému vládci Siraj ud-Daulahovi,který poté, co byly jeho protesty proti stavbě pevnosti ignorovány, Kalkatu vojensky napadl (1756). 146 britských zajatců dal nacpat do vězeňské cely o rozměrech 4.3 × 5.5 m, kde se jich 123 udusilo. Britové následně vyslali proti vládci s titulem Nawab armádu, která jeho vojenské síly, s pomocí indických spojenců porazila, jeho samého svrhla a nahradila probritským panovníkem. To ale mělo pokračování, jeho nástupce byl nespokojen s výší náhrady, kterou požadovala Východoindické společnost za útok jeho předchůdce. To vedlo k dalším konfliktům, ve kterých ale Britové zvítězili. Takový přístup byl při nastolování britské nadvlády častý. Dalším krokem bylo zrušení otroctví v Indii roku 1838.

Třeba poznamenat, že až do konce britské koloniální správy zůstala Indie (spolu s dnešním Pákistánem, Bangladéší a později Barmou) konglomerátem místních monarchií, které uznávaly poddanství britské koruně a menšího území, které Britové spravovali přímo. Britové také naprosto nezasahovali do náboženských otázek a víru Indů plně respektovali (kromě upalování vdov). Tento stav se změnil až po vyhlášení nezávislosti Indie r. 1947, kdy byla autonomie místních panovníků zrušena.

K dějinám Indie patří samozřejmě i Povstání sipáhiů r. 1857. Třeba poznamenat, že jeho význam bývá obvykle přeceňován, psychologický dopad byl větší, než by odpovídalo realitě. Ve skutečnosti se jednalo o sérii vzpour, nakonec potlačených loajálními indickými jednotkami. Mezitím ale došlo k masakrům zajatců na obou stranách a také k několikaměsíčnímu obléhání města Lakhnaú povstalci. Důležitým výsledkem bylo to, že namísto Východoindické společnosti spravoval poté zemi guvernér, jmenovaný Londýnem. Ani toto ale nebyla převratná změna, jakmile totiž začala Východoindická společnost kontrolovat území, stalo se její působení politickou otázkou a Londýn došel k názoru, že toto nemůže být ponecháno libovůli obchodníků. Proto byla Východoindická společnost postavena pod státní dohled, což značně zefektivnilo její fungování a to i ve prospěch akcionářů. Jejich obchodní zástupci přímo v Indii totiž předtím většinu zisků rozkradli.

Britové se snažili spravovat Indii jako své území a usilovali o hospodářský rozkvět. Už v 50 letech 19 století se zde budovaly železnice, dříve, než v řadě jiných zemí. Ke konci století zde (a také na Cejlonu) rozšířili britští podnikatelé pěstování čaje a indický čaj tak v Británii téměř vytlačil předtím dovážený čaj čínský. Příslušnost k britskému impériu také umožnila řadě Indů přesídlit do Jihoafrické republiky, kde i dnes tvoří významný podíl obyvatel. Někteří Indové studovali v Británii a měli zastoupení i v parlamentu. Tady se ale narazilo na meze koloniální správy, Indové totiž brzy poznali, že ve skutečnosti nemají žádnou možnost zaujmout vyšší posty, které zůstaly vyhrazeny pro rodilé Brity. Již roku 1885 byl tak založen Indický národní kongres, snažící se o větší vliv Indů na správu země.

Naproti tomu, ve vztahu s Čínou byli Britové dlouho neúspěšní. Když chtěli s Čínou navázat r. 1793 diplomatické vztahy, dal jim čínský císař jednoznačně najevo, že považuje všechny panovníky světa, včetně britského krále, za svoje vazaly. Číňané si mysleli, že Evropa jim nemá co nabídnout a dlouho to byla pravda.

Ještě roku 1800 byl kolonialismus věcí udržování opěrných bodů, základen a vlády na moři, nikoliv okupování rozsáhlých území. Cílem byl především bezpečný a výnosný obchod a o ten Evropané bojovali hlavně mezi sebou. V podstatě bylo, zejména na počátku, nakupováno asijské luxusní zboží, za které bylo placeno americkým stříbrem. Ve vztahu s Čínou tento stav přetrval až do 30 let 19, století a vlastně i později! Vyjímku představovaly jen plantáže na pobřeží některých ostrovů (Jáva, později Cejlon). Pokud toto někdo nazývá „vykořisťování,“ nemá o realitě ani ponětí! Proč by, proboha, měli čínský či indický císař proti takovémuto pro jejich poddané i pro ně výnosnému kšeftu, kde byly domácí výrobky prodávány za drahé kovy, něco namítat??? Třeba rovněž připomenout, že až do r. 1842 byl cizincům otevřen jen jeden čínský přístav, Kanton.

K otevření Číny pro obchod došlo až po dvou „Opiových válkách,“ 1839–1842 a 1856–1860. Obě války začaly jako drobné konflikty, ale Britové si pak jako podmínky míru nadiktovali rozšíření obchodu. K ostudným faktům patří to, že toto „otevření“ zahrnovalo i toleranci obchodu s opiem.

4. Středomoří a Afrika

Zcela jinak, než v Asii vypadal vývoj na východě a jihu Evropy samotné. Vlastně už od starověku se ve Středozemním moři šířilo pirátství, které se po vzniku islámu stalo doménou muslimů. Je pozoruhodné, že zatím co Portugalci dokázali v 16 století ovládnout v bojích proti Arabům Indický oceán a dokonce pomohli i čínskému císaři v boji s piráty (za což jim bylo císařem povoleno zřídit faktorii v Macau), ve Středomoří byli křesťané dlouho v defensivě a naopak, významným zdrojem příjmů Arabů bylo přepadávání evropských lodí a dokonce i křesťanského pobřeží a prodej zajatců do otroctví. Mezi roky 1530 a 1780 bylo tak do otroctví odvlečeno 1,25 milionu Evropanů a nezjištěný počet byl při muslimském lovu na křesťanské otroky zabit. Když císař Karel V dobyl r. 1535 přístav Tunis, osvobodil 20 000 křesťanských otroků. Španělé ale byli flotilami muslimských pirátů, podporovanými osmanskou říší nakonec r. 1574 vytlačeni, což znamenalo další rozmach pirátských útoků muslimů proti křesťanům. Severoafrické muslimské otrokářství mělo takový rozsah, že se např. stalo hlavním zdrojem příjmů Tunisu po roce 1590 nebo Maroka za vlády Mulaje Ismaila (vládl 55 let, 1672-1727). Maročanům se podařilo také dobýt tři přístavy, ovládané Evropany (Tanger, Laraš a Asilu). Na atlantickém pobřeží tak zůstal Portugalcům jen jediný opěrný bod, Mazagan, Španělé udrželi Ceutu a tři další přístavy. Pro výkup Araby zajatých křesťanských otroků byly v Evropě zakládány dobročinné společnosti. Pouze pokud severoafrické přístavy ovládli načas Evropané, ohrožení křesťanů pokleslo, často tomu ale bylo naopak a přístavům vládli samotní piráti. Alžírsko bylo součástí Osmanské říše, spravované pašou, jmenovaným na tři roky. Roku 1671 se ale vlády zmocnili sami pirátští kapitáni, kteří si ze svých řad zvolili doživotního panovníka, deje. Paša se tak stal pouhým prostředníkem mezi nimi a dvorem. Pirátství muslimů ve Středozemním moři pokračovalo i v 19 století. V letech 1801-1805 a 1815-1816 vedli muslimští vládci dokonce válku s USA. Američané totiž odmítli platit tribut za to, že muslimové nechají na pokoli jejich lodě v Atlantiku. Britové zase jako odvetu za pirátské útoky ostřelovali z lodí r. 1816 Alžír a roku 1828 Tanger. Piráti vládli v Alžíru až do jeho dobytí Francouzy po r. 1830 (boje trvaly až do r. 1845)! Ve 40 letech 19 století začali Francouzi v Alžírsku také investovat a mnozí se tam i stěhovali. Je zajímavé, že známý ekonom Bastiat investice v Alžíru odmítal a hlásal, že mnohem výhodnější by bylo investovat doma ve Franciil. Tunis se stal francouzským, jen formálně nezávislým, protektorátem r. 1881 a Maroko až r. 1912 (část Maroka připadla Španělsku). Obě země získaly nezávislost r. 1956. Podobně, Egypt se stal britským protektorátem roku 1882, kdy místní panovník požádal Brity o vojenskou pomoc proti vojenské vzpouře. I poté si ale místní úřady udržely v různých dobách různě velkou částečnou moc. Plně nezávislým se stal Egypt roku 1952. Lybie byla evropskou kolonií pouhých 38 let, 1913 až 1942 italskou a do r. 1951 britskou a francouzskou. V přímém kontrastu s tímto „kolonialismem“ v Lybii (za který žádal plukovník Kadáfí po Itálii dokonce finanční náhradu!) je skutečnost, že italskou Sicílii ovládali Arabové přes 200 let (877-1090) přičemž války o ostrov, kdy jej Arabové ovládali jen částečně, trvaly dalších 80 let.

5. 19 století a vznik „koloniálních říší.“

Třeba znovu poznamenat, že ještě r. 1880 ovládali Evropané jen malé části Afriky. Byl to Alžír, který patřil Francii a jih současné Jihoafrické republiky, kde existovalo Kapsko a búrské státy Transval a Oranžsko. Evropané nicméně ovládali většinu pobřeží (např. portugalská kolonie Angola byla jen pobřežní část Angoly současné, totéž Mosambik). I na pobřeží byla, v důsledku špatného podnebí, jejich přítomnost omezena na minimum, nutné pro zajištění plaveb do Asie a obchod s otroky. Nebýt toho, neusazovali by se tu Evropané vůbec. Evropané sami otroky nelovili, výhodnější bylo je nakupovat. Ve vnitrozemí byly domorodé státy, které vedly rozsáhlé války (zejména agresivní války zulského krále Šaky po roce 1816 vyvolaly velké přesuny obyvatelstva a měly 1-2 miliony obětí). Hlavním zdrojem peněz pro tehdejší africké vládce představoval tak, jako dříve, vývoz otroků. Někteří panovníci tento obchod „regulovali,“ protože otroky potřebovali také pro sebe. Mnohé africké státy nicméně díky tomuto obchodu zbohatly, a když byl tento obchod Brity zásadně omezen, dostavila se krize. Platí to zejména pro království Dahome, jehož jediým finačním zdrojem zůstal obchod s otroky, byť v omezeném rozsahu, až do jeho dobytí Francouzy r. 1892! Je přitom zajímavé, že už v 80 letech drželi Francouzi na tamním africkém pobřeží dva opěrné body a obyvatelé poblíž dokázali s Francouzy úspěšně obchodovat. Prodávali jim hlavně palmový olej, jehož doprava do Evropy se tehdy už vyplatila. To se nelíbilo dahomskému králi a roku 1890 vyhlásil Francii válku, podporován dodávkami zbraní z Německa. Francouzské posádky se sice udržely, král ale začal vypalovat vesnice, jejichž obyvatelé obchodovali s Francouzy a vraždit jejich předáky. Teprve po příchodu francouzských posil byl král r. 1892 poražen a poslán do vyhnanství.

Evropské státy s vyjímkou Portugalska zastavily obchod s otroky už na počátku 19 století, Portugalci ale vozili otroky do jižní Ameriky až do r. 1882. Dalším velkoodběratelem otroků před Evropany i po nich byli Arabové, kteří měli dlouho obchodní zastoupení v Zanzibaru. Až r. 1873 se Britům podařilo přesvědčit zanzibarského sultána, aby tento obchod zakázal. Rozsáhlý obchod s otroky a otrokářství jako takové pokračovalo i nadále uvnitř Afriky a úplně odstraněno není dodnes. Stojí za zmínku, že v Ethiopii zrušil otroctví až Mussolini r. 1936 a po vyhnání Italů Brity r. 1942 už nebylo otroctví obnoveno. A Mauretánie zakázala (naposledy) otroctví až r. 2007.

Mezi temné prvky africké historie, v současnosti naprosto utajované (najdete to ale např. v díle J. Verna), patří tamní praxe často masových lidských obětí. Je třeba zaznamenáno, že při pohřebních slavnostech dahomského krále r. 1727 bylo povražděno 4000 obětí. Se zemřelým králem bývalo pohřbeno i několik vdov. Jinak tam bylo běžně obětováno 500 lidí ročně. To zdaleka není jediný případ. Konec této praxe přineslo až utužení koloniální správy, některé tajné společnosti ale toto provozovaly, ve spojení s rituálním kanibalismem, až do poloviny 20 století!

O celém rozsahu arabského otrokářství v subsaharské Africe se Evropané dozvěděli až v 60-70 letech 19 století, kdy proběhly první úspěšné OBJEVITELSKÉ EXPEDICE v této oblasti. Do r. 1867 neznali totiž Evropané většinu území tropické Afriky, ležící dále, než 60 km od břehu. Vnitrozemí prozkoumali D. Livingstone (v letech 1851–1873) a zejména H. M. Stanley (1869-1889). Výzkumy pokračovaly až do r. 1890 a vyžádaly si velké oběti na životech jak ze strany Evropanů, tak i najatých domorodých nosičů. Skutečnost, že se Evropané pokoušeli zastavit na severu subsaharské Afriky masivní obchod s otroky, způsobila v 70 letech 19 století ekonomické problémy, které vedly roku 1885 k ustavení teokratického islámského státu v Sudánu a následně k rychlému obnovení otrokářství. Tento stát, propagující džihád, byl zlikvidován až anglo-egyptskou vojenskou akcí v letech 1898-1899. Ač byl totiž Egypt stále formálně součástí Osmanské říše, od 70 let 19. století byl pod vlivem Britů.

Stanley uvádí konkrétní příklad z r. 1871, kdy arabský otrokář vylidnil 118 vesnic, pobil 4000 lidí a získal 2700 otroků. To ovšem neznamená, že všichni tito otroci přežili transport ke „koncovým zákazníkům.“ Podle Livingstona připadalo na jednoho prodaného otroka až několik dalších lidí, které arabští otrokáři zabili nebo kteří nepřežili úmornou cestu.

Stanley v letech 1879 – 1884 prozkoumal z pověření belgického krále území dnešního Konga a uzavřel jeho jménem řadu smluv s tamními náčelníky. Král na tomto území založil r. 1885 „Svobodný stát Kongo,“ fakticky svou vlastní državu. Celá akce byla totiž osobním podnikem samotného krále, belgická vláda o kolonie nestála. Leopold na své kolonii, kde rozvinul produkci surového kaučuku, vydělával, pracovní podmínky nuceně nasazených domorodců byly ale otřesné. Zprávy o situaci v Kongu vyvolaly pobouření řady evropských států a protesty mnoha osobností (včetně H. M. Stanleye). Belgická vláda proto r. 1908 převzala kolonii do vlastní správy. Ačkoliv mnozí tvrdí, že si vláda belgického krále vyžádala miliony obětí, novější výzkumy toto odkazují do říše bajek. Nikdo totiž neví, kolik lidí vlastně v Kongu žilo. Tam, kde existují statistiky, se ukazuje, že počet obyvatel daných oblastí během prvních 20 let Leopoldovy vlády rostl. Mezi roky 1900 a 1919 klesl ale počet obyvatel o 25% v důsledku epidemií malárie, spavé nemoci a chřipky, které ovšem postihly i sousední země. Tyto nemoci sužují, mimochodem, zemi dodnes.

Další evropské kolonie v Africe vznikaly často iniciativami jedinců, kteří uzavírali koncem 19 století smlouvy s místními náčelníky. Kolem roku 1900 bylo už území afrického kontinentu z větší části „rozparcelováno“ mezi evropské mocnosti, aniž ale tyto reálně ovládaly (nebo alespoň znaly) celé jeho vnitrozemí. Ekonomický užitek z těchto území byl ovšem sporný. Pro Německo byla jeho mimoevropská koloniální říše po celou dobu ztrátová a byla spíše otázkou prestiže. Ve Francii např. Clemenceau pochyboval o ekonomické výhodnosti kolonií, protože aby vůbec vynášely, bylo do nich nutné investovat. V případě Alžíru teze o výhodnosti tohoto podnikání už 50 let před ním odmítal známý francouzský ekonom F. Bastiat. Každopádně, podíl subsaharských afrických kolonií na ekonomice mateřských zemí zústával pod 3% u všech zemí s vyjímkou Belgie. Až do 80 let 19 století existovaly v africkém vnitrozemí velké říše, často závislé na obchodu s otroky. Sultanát Uterea, obchodující se slonovinou a otroky např. zažil svůj vrchol až r. 1880. Významným státem uvnitř Afriky byl Chalifát Sokoto (v oblasti dnešní Nigérie), kde ještě r. 1890 pracovalo na plantážích 2 miliony otroků. Chalifát si udržel nezávislost až do r. 1903, kdy byl dobyt Brity.

Největšího rozsahu dosáhlo koloniální panství evropských zemí až roku 1918, pokud sem zahrneme i mandátní území, získané po WW1. V této době už se na kolonie většinou doplácelo, ale velmoci si je hájily ze strategických důvodů. Nicméně, jak uvedl jeden tehdejší novinář, ještě r. 1935 např. „nesahala britská moc na Arabském poloostrově dále, než byl dostřel děl britských křižníků“ a jeho vnitrozemí bylo Evropanům dokonce z části neznámé.

Co k tomu dodat. Tvrzení, jak Evropané „celá staletí vykořisťovali své kolonie“ patří do sféry bajek. V případě Asie se až do 19 století jednalo o regulérní obchod, kde Evropané zboží kupovali většinou za zlato a stříbro. V případě Afriky nakupovali Evropané v letech 1500-1800 (a někdy i později) otroky, ovšem od jejich afrických „majitelů.“ Jak pravil bývalý americký ministr zahraničí Powell, pokud by měl někdo platit náhradu, pak to jsou současné africké země, které by měly odškodnit potomky svých bývalých spoluobčanů, které prodaly do otroctví. Mnohé muslimské země nebyly NIKDY kolonizovány a nadvláda nad těmi ostatními (mimo Alžíru), a také nad černou Afrikou, trvala jen pár desetiletí. Ekonomická výnosnost tohoto koloniálního panství je sporná…

Petr Vaňura