Článek
Tasemnice? O žádné kilo více!
Ve viktoriánské Anglii byla, jak známo, nouze o kvalitní lékařské znalosti. Stačilo se tvářit studovaně v oblasti medicíny a klíče od operačních sálů vám létaly do nezkušených rukou. Snad kvůli tomu se za kanálem La Manche tak dařilo pofidérním medicínským mýtům. Neškodnost parazitické tasemnice byla jeden z nich.
Vrchol krásy té doby se přisuzoval ženám, které onemocněly tuberkulózou. Štíhlé postavy, téměř průsvitná pokožka a nejlépe ostře viditelné žilky. V tomto období bylo standardem udržet průměr pasu pod 40 centimetrů. K tomu měly tehdejší ženy skvělého pomocníka – Tasemnici Dlouhočlenou. Tohoto parazita často konzumovaly pomocí volně prodejných pilulí obsahujících její vajíčka. Poté, co se dostal do těla, se rychle usídlil v tenkém střevě a začal okrádat (povětšinou) hostitelku o důležité živiny. Tím jí samozřejmě dopřál neuvěřitelně rychlý úbytek na váze – u hubnutí to ale nekončilo. Tasemnice se totiž dokáže skrz střevní stěnu dostat do krevního oběhu, kudy se mohou šířit po celém těle. Často se rozšíří infekce ve svalech a jiných tkáních. Mohou se ale propracovat až do mozku, kde způsobí neurocysticerkózu – onemocnění projevující se silnými migrénami, závratěmi, nevolností, ba dokonce rozvinutím duševních chorob. Ale staré rčení: „Pro krásu se musí trpět“ ženy v jejich cestě za úzkým pasem povětšinou motivovalo.
Jed, podávaný v malých dávkách, (ne)škodí v jakémkoli množství.
Arsen byl používán po staletí jako vražedná zbraň spousty traviček. To v 19. století v Anglii přece věděl skoro každý. Doktor J. P. Campbell byl ale velmi přesvědčivý prodejce. Představil Arsenové oplatky! Přišel na trh s bombou, která měla ozdravit kůži a ještě k tomu ji obohatit o všechny aristokratické znaky té doby. Tedy o světlost a průsvitnost. Čím bělejší kůže, tím méně času stráveného prací venku na slunci. Byl to jakýsi důkaz honosného životního stylu a bohatství. Společnost byla zprvu skeptická, ale po argumentaci à la Josef Plojhar se na jedovaté sušenky vrhla jako včela na bonbón. Dostály takové popularity, že pravděpodobně nebyla žena dbající o svůj vzhled, která nevlastnila alespoň jeden produkt obsahující arsen. Později se jím totiž začaly omývat nebo si ho přidávat do koupele.
Čím více ho ženy používaly, tím více se jim v průběhu času začala pleť zhoršovat. Tmavé nepravidelné skvrny na končetinách, svědivé vyrážky a ekzémy už se pomalu nedaly ukrýt. Dnes už víme, že vysoká koncentrace tohoto jedu v blízkosti lidského těla je velmi nebezpečná. Často je spojován například s tvorbou rakoviny plic nebo smrtelných srdečních onemocnění.
Fraktura chodidla – vrchol krásy
Asie je pro nás Evropany krajem záhadným a její obyčeje nám často přijdou přinejmenším zvláštní. Například v Číně si až do 20. století mladé dívky svazovaly chodidla do tvaru půlměsíce tak pevně, že si je až zlámaly a doživotně deformovaly. Vznik tohoto obyčeje je datován do 10. století a jeho původ je i pro zkušené historiky velkou záhadou. Některé zdroje hovoří o napodobování konkubíny Daji, která měla podobně zdeformovaná chodidla a stala se symbolem krásy pro všechny dívky té doby. Někde se dočtete o kurtizáně císaře Xiao – ta si údajně nechala svázat chodidla hedvábím a zatančila pro svého pána tak přenádhernou choreografii baletu, že inspirovala celou generaci žen k podobné praktice. Kde je ale pravda, to dnes už nikdo neví.
Tento zvyk byl, jako další výše zmíněné praktiky, způsob přiblížení se aristokracii pro nižší společenské vrstvy. Povětšinou se jednalo o pětileté dcery rolníků, kterým se prudce ohnuly prsty na nohou a silně zafixovaly v prazvláštním tvaru. To mělo za následek velké bolesti při chůzi nebo běžném stání bez opory. V cizincích to vyvolávalo silný odpor, kdežto místní muži se pohledu na zdeformovaná chodidla nemohli nabažit. Kolovaly dokonce knihy nabízející inspiraci, jak využít lotosové nohy při sexuálních hrátkách. Ačkoliv se tvrdí, že se jednalo čistě o způsob přiblížení se vyšším společenským vrstvám, existují teorie, že se mladým ženám takto prostě jen mělo zabránit v rozverném poletování po čínském venkovu.
Krása něco stojí - například zrak.
Belladonna, italsky: krásná žena, je označení pro pravděpodobně nejnebezpečnější rostlinu ve střední Evropě. Svůj italský název získala již v době renesanční, kdy byla často používána pro zkrášlení ženských očí. Pár kapek šťávy z Rulíku Zlomocného přímo do očí, zornice se mocně rozšíří a nabudí dojem, že oči září jako dvě kapesní hvězdy. Takový pohled byl spojován s ženskostí a přitahoval muže nejen kolem kolosea, ale skoro po celé Evropě. Taková atraktivita měla bohužel vedlejší účinky – zhoršený zrak, nepříjemné záněty a často bohužel slepotu.
Tato praktika byla nakonec pro společnost možná prospěšná. Dnes se z Rulíku Zlomocného extrahuje atropin, který se používá v lékařství k rozkapávání očí před některými očními vyšetřeními. Naštěstí pro nás zrakově omezené se v atropinových kapkách už neponechávají alkaloidy, které jsou v rostlině právě smrtelným jedem. Možná kvůli tomu se některé ženy vrací k renesančním kořenům a pro zářivější oči si před večerní schůzkou do očí kápnou pár takových kapek. Zářivé oči totiž přece přitahují muže nejen kolem kolosea.
Za zdravý chrup obětovali svěží dech
Pečlivou péči o chrup bereme jako vcelku moderní hygienický zvyk. Pravdou ale je, že samotným starověkým Římanům nebylo slavné pravidlo po každém jídle ani trochu cizí. Honosnější obyvatelé pověřovali své otroky, aby jim pomocí klacíků odstraňovali zbytky jídel z mezizubních dutin. Tato praktika prý nebyla příjemná ani pro jednoho ze zúčastněných. Colgate či Odol ještě nevládl tehdejšímu Římu. To mělo za následek míchání vlastních prášků a past, které měly dopomáhat zářivým zubům. Často se skládaly z částí hlodavčích mozků a drcených kopyt či zubů dobytka. Šlo o velmi účinné alchymistické produkty, bohužel až tak účinné, že často s nečistotami drtily i zubní sklovinu.
Listerine byl tehdy údajně také nedostatkové zboží. Proto ho většina obyvatel nahrazovala močí smíchanou s kozím mlékem. Především díky čpavku šlo o velmi účinný nástroj z hlediska ústní hygieny. Největším bestsellerem byla poté moč dovezená z Portugalska, právě pro větší obsahu čpavku. Dnes je to pro nás odpuzující praktika, tehdy to ale byla každodenní součást života. A nebyla bezesmyslná – archeologové, kteří zkoumali slavné město Pompeje, tvrdí, že zachovalé chrupy naznačují velmi nadstandardní pečlivost k ústní hygieně.
