Článek
Poslední týdny se trápím rozhodnutím, které mi nedá spát. Sama už nevím, jestli jen všechno moc řeším, nebo si konečně přiznávám, že můj současný vztah není takový, jaký bych si přála. Budu ráda, když můj příběh dočtete až do konce.
Můj současný partner
Jsme spolu tři roky. Je o osm let starší, pracovitý, zodpovědný a rodinný typ. Vždy se o mě dokázal postarat, hlavně po finanční stránce. Máme hezké bydlení, nic nám nechybí a do budoucna jsme plánovali svatbu i děti.
Na první pohled by se dalo říct, že je všechno ideální.
Jenže čím déle spolu jsme, tím víc si uvědomuju, jak moc jsme rozdílní. Máme jiné povahy, jiné zájmy a hlavně každý úplně jinak projevujeme lásku.
On svou náklonnost ukazuje tím, že se postará, něco zařídí nebo koupí. Mně ale chybí obyčejná blízkost. Objetí, pohlazení, spontánní doteky nebo pocit, že jsem pro něj opravdu žena, ne jen partnerka do domácnosti.
Zkoušela jsem o tom mluvit několikrát. Vždy se to na chvíli zlepší, ale za pár týdnů jsme zase tam, kde jsme byli. Jeho odpověď je pokaždé stejná – že takový prostě je.
Navíc jsem časem zjistila, že pravidelně kouří marihuanu, což mi také není příjemné.
Potrat všechno změnil
Před půl rokem jsem otěhotněla. Miminko bylo plánované a oba jsme si ho přáli.
Bohužel jsem o něj přišla.
Nejtěžší pro mě ale nebyl samotný potrat, ale to, jak jsem se během něj cítila sama. Partner mi řekl, že ho to mrzí, ale tím to pro něj v podstatě skončilo. Já jsem se s tím vyrovnávala ještě dlouhé týdny a jeho podpora mi strašně chyběla.
Od té doby už ani necítím, že bych dítě chtěla hned. Něco se ve mně změnilo a náš vztah od té chvíle vnímám úplně jinak.
Pak se znovu objevil muž z minulosti
Znám ho déle než svého současného partnera.
Nikdy jsme spolu oficiálně nechodili, ale vždy mezi námi byla obrovská chemie. Rozuměli jsme si, měli stejné zájmy, stejný humor a vedle něj jsem se cítila opravdu milovaná.
Byla jsem to ale já, kdo tehdy vztah nikdy nedotáhl do konce. Měla jsem složité období, několikrát jsem od něj odešla a zase se vracela. Nakonec jsem poznala současného partnera a kontakt úplně ukončila.
On se ale za ty roky občas ozval.
Po třech letech jsme si znovu promluvili
Ozval se právě v době, kdy jsem přišla o miminko.
Tentokrát jsem ho neodmítla. Dlouho jsme si povídali, vyříkali minulost a já měla poprvé po dlouhé době pocit, že mě někdo opravdu poslouchá.
Teď se vídáme kvůli jedné opravě, kterou mi pomáhá vyřešit. Nic mezi námi fyzicky není, ale uvědomila jsem si, že city zřejmě nikdy úplně nezmizely.
Vedle něj se znovu cítím živá, ženská a chtěná.
Nevím, jestli odcházím od vztahu, nebo utíkám k představě
Na současném partnerovi mi pořád záleží. Máme společný domov, společně jsme si pořídili zvířata a hodně jsme toho spolu vybudovali. Nechci zahodit tři roky života kvůli tomu, že teď prožívám těžké období.
Zároveň si ale říkám, jestli jen nepřehlížím, že už dlouho nejsem šťastná.
S mužem z minulosti nevím, jaké by bylo běžné soužití. Znám hlavně to hezké. Nemám jistotu, že by společný život fungoval stejně dobře jako naše setkání.
Co byste dělali na mém místě?
Měli jste někdy pocit, že vás někdo z minulosti znovu přiměl přemýšlet o současném vztahu?
Je možné, že jde jen o poblouznění po těžkém období, nebo je to spíš znamení, že můj současný vztah už delší dobu nefunguje tak, jak by měl?
Budu ráda za slušné názory a zkušenosti. Jen prosím nepište, ať čekám na „muže číslo tři“. Seznamování je pro mě čím dál těžší a nejde mi o to rychle skočit z jednoho vztahu do druhého. Jde mi hlavně o to, abych udělala správné rozhodnutí.
