Článek
Nesouhlasím s ostrými veřejnými výroky Andreje Babiše na adresu soudů. Označovat justici za „mafii“, mluvit o rozsudcích na objednávku nebo tvrdit, že soudci rozhodují bez důkazů, je mimořádně závažné. Česká advokátní komora i Soudcovská unie právě taková vyjádření kritizují a požadují, aby podobná tvrzení byla doložena.
Jenže tím debata končit nemůže.
Protože v samotné kauze Čapí hnízdo skutečně existuje něco, co veřejnost jen těžko přehlédne: výrazný rozdíl mezi právními názory jednotlivých soudních instancí.
Soudce Jan Šott Babiše a Janu Nagyovou v minulosti dvakrát osvobodil. V odůvodnění jednoho z těchto rozsudků uvedl, že nebylo mimo důvodnou pochybnost prokázáno, že obžalovaní spáchali trestný čin. Podle jeho senátu nepřímé důkazy netvořily dostatečně ucelený řetězec, který by vyvrátil obhajobu.
Jenže odvolací soud měl na věc zásadně odlišný názor.
Senát vedený soudkyní Evou Brázdilovou Šottovu argumentaci kritizoval a vytkl mu mimo jiné jednostranné hodnocení některých důkazů. Odvolací soud následně zrušil osvobozující rozsudek a vrátil věc městskému soudu.
A právě tady vzniká prostor pro legitimní otázky.
Jak může jeden soud dospět k závěru, že vina nebyla prokázána, zatímco jiný soud ze stejného případu vyvodí závěr opačný?
Odpověď samozřejmě existuje: soudy mohou rozdílně hodnotit důkazy, jejich význam i právní souvislosti. Odvolací soud má navíc pravomoc přezkoumávat rozhodnutí nižší instance a v zákonných mezích jí uložit, jakými otázkami se musí zabývat.
To ale neznamená, že je veřejnost povinna nad rozdílnými rozsudky mávnout rukou.
Naopak. Právě takové případy ukazují, proč musí být soudní rozhodnutí přesvědčivě a srozumitelně odůvodněna.
Zajímavé je, že ani další vývoj případu spor o právní výklad neukončil. V roce 2026 soudce Šott podle Seznamu Zpráv v rozsudku, kterým odsoudil Janu Nagyovou, znovu podrobně vysvětloval, proč podle jeho názoru Babiš ani Nagyová trestný čin nespáchali. Uvedl přitom, že jeho závěr byl v některých bodech odlišný od názoru odvolacího soudu.
To je podstatná skutečnost. Ne důkaz nějakého spiknutí, ale důkaz hlubokého právního sporu o hodnocení stejné kauzy.
A právě tady bych byl opatrný s Babišovou rétorikou.
Je možné kritizovat konkrétní rozsudek. Je možné upozorňovat na rozpory v rozhodnutích. Je možné se ptát, proč jeden soud hodnotil důkazy jinak než druhý. To všechno patří do demokratické veřejné debaty.
Ale tvrzení, že soudy rozhodují „na objednávku“, je úplně jiná kategorie. Takové tvrzení musí stát na konkrétních důkazech, nikoli pouze na tom, že soud rozhodl jinak, než si politik přál.
Současně však platí i opačná věc: kritiku justice nelze automaticky označit za útok na právní stát jen proto, že je nepříjemná.
Česká advokátní komora ostatně sama připustila, že kritika justice je legitimní, pokud je konstruktivní a opírá se o doložitelná data.
A doložitelná data v tomto případě existují: máme rozsudky, odvolací rozhodnutí a veřejně známé rozdíly v jejich právním hodnocení.
Možná tedy není nejzajímavější otázkou to, zda má pravdu Babiš, Šott, nebo Brázdilová.
Mnohem důležitější je, proč se jejich právní závěry tak výrazně liší a zda jsou jednotlivá odůvodnění pro veřejnost dostatečně přesvědčivá.
Babiš si může být jistý svou interpretací. Soudci zase svou právní argumentací. Občan má ale právo se ptát.
A pokud se mají lidé v právní stát skutečně spoléhat, nestačí jim říct, že soud rozhodl. Musí být také schopni pochopit proč rozhodl právě takto.
To není útok na nezávislost justice.
To je otázka důvěry v ni.
Zdroj: Novinky.cz
