Článek
Poslední dobou mám pocit, že se mi všechno sype pod rukama. Už si ani nepamatuju, kdy jsem byla naposledy v klidu nebo se na něco těšila.
Studium jako nová šance
Letos jsem dokončila magisterské studium. Rozhodla jsem se pro něj ve chvíli, kdy jsem se vrátila ze zahraničí a dlouho se mi nedařilo najít práci. Říkala jsem si, že ten čas využiju smysluplně a posunu se dál.
Jenže ani po škole se situace moc nezlepšila.
V práci se mi prostě nedaří
Za posledních pár let jsem vystřídala několik zaměstnání.
V jedné práci mě propustili už po pěti dnech. Z jiné jsem odešla sama, protože jsem musela dlouho dojíždět a jednou jsem cestou za tmy dokonce nabourala auto. V dalším zaměstnání jsem si zase vůbec nesedla s novou vedoucí.
Pak jsem konečně vydržela rok v jedné firmě a myslela jsem si, že se všechno obrací k lepšímu. Nakonec mi ale smlouvu neprodloužili. Prý kvůli kolektivu a tomu, že mi nemohli svěřovat náročnější práci.
Hrozně mě to zasáhlo. Byla jsem psychicky úplně vyčerpaná, skončila jsem na nemocenské a zároveň se připravovala na státnice.
Vysněná práce, která mě spíš děsí
Po škole jsem našla zaměstnání, které mi připadalo jako splněný sen.
Jenže hned od začátku jsem měla pocit, že něco není v pořádku. Kolegyně, která mě měla zaučit, mi vlastně pořádně nevysvětlila, co přesně mám dělat. Upřímně jsem měla pocit, že to neví ani ostatní.
Snažím se být milá, ochotná a svou práci dělat co nejlépe. Jenže všechny předchozí zkušenosti se mnou zůstaly.
Žiju ve strachu, že mě zase vyhodí
Každý den mám obavy, že udělám chybu nebo že se mnou nebudou spokojení.
Někdy si říkám, že jsem si ten strach sama vypěstovala a že už mě úplně ovládá. Místo abych se soustředila na práci, neustále přemýšlím nad tím, jestli mě zase nečeká výpověď.
Přestávám to zvládat
Psychicky už jsem opravdu vyčerpaná.
Nic mě netěší, nemám z ničeho radost a často přemýšlím, jestli jsem nebyla šťastnější, když jsem žila v zahraničí.
Mrzí mě to i kvůli budoucnosti. Jednou bych chtěla mít dítě, ale pořád si říkám, jak ho mám zabezpečit, když sama nemám pocit jistoty a stability.
Máte někdo podobnou zkušenost?
Budu moc ráda za vaše zkušenosti nebo rady.
Máte někdo za sebou období, kdy se vám opakovaně nedařilo v práci a začalo se to podepisovat na psychice? Jak jste se z toho dostali?
Mám pocit, že už tím doma svého přítele jen zatěžuju, kamarády prakticky nemám a jedinou oporou jsou mi rodiče.
Nejvíc mě mrzí, že jsem se vždycky snažila. Studovala jsem, pracovala na sobě a chtěla si vybudovat normální život. Teď mám ale pocit, že ať udělám cokoliv, nikdy to není dost.
