Článek
Možná budu znít jako sobec, ale už opravdu nevím, jak dál.
Mělo to být jen na pár dní
Tchyně byla na operaci a protože bydlí sama, nabídli jsme jí, že u nás pár dní zůstane, než se dá dohromady.
V té době mi to přišlo úplně normální. Udělala bych to asi pro každého z rodiny.
Jenže z několika dní se staly týdny a z týdnů měsíce.
Dnes už je u nás skoro půl roku
Zdravotně je v pořádku, normálně chodí ven, nakupuje a funguje.
Jen už vůbec neřeší, kdy se vrátí domů.
Má u nás svůj pokoj, svoje věci a chová se, jako by to bylo samozřejmé.
Přestávám mít pocit, že jsem doma
Nejde ani tak o pomoc kolem domácnosti.
Vadí mi hlavně to, že už nemáme s manželem žádné soukromí.
Večer sedí s námi v obýváku, poslouchá naše rozhovory a ráno je vzhůru dřív než my.
Někdy mám chuť být jen sama doma, ale už několik měsíců se to nestalo.
Manžel problém nevidí
Když jsem mu řekla, že už mi to začíná vadit, odpověděl, že je to přece jeho maminka a nemůže ji poslat pryč.
Jenže já po něm nechci, aby ji vyhodil. Jen bych byla ráda, kdyby se začalo řešit, kdy se vrátí domů.
Začíná to ovlivňovat náš vztah
Poslední dobou jsme kvůli tomu s manželem několikrát pohádali.
Mám pocit, že když cokoliv řeknu, jsem automaticky ta špatná.
Přitom si jen přeju mít zase svůj domov.
Jak byste to řešili vy?
Přijde vám normální, že host zůstane několik měsíců, aniž by se řešil návrat domů?
A jak byste partnerovi citlivě vysvětlili, že už potřebujete zpátky svoje soukromí, aniž by to bral jako útok na vlastní maminku?
