Článek
Psychologie mě láká už delší dobu. Ne proto, že bych chtěla absolvovat pár víkendových kurzů a začít se označovat za psychologa, ale právě naopak. Pokud bych se někdy rozhodla touto cestou opravdu profesně vydat, chtěla bych mít regulérní pětileté vysokoškolské vzdělání. Zároveň ale pracuji a představa pravidelného dojíždění několik víkendů v měsíci pro mě není ideální.
Proto mě zaujalo studium psychologie zahraniční vysoké školy, které bylo českým zájemcům prezentováno jako kombinované a převážně online. Cena nebyla nízká, vycházela na téměř čtyřicet tisíc korun za semestr, ale pětileté studium psychologie obecně není levná záležitost a online forma pro mě měla velkou hodnotu.
Než jsem se definitivně rozhodla, začala jsem si o škole zjišťovat co nejvíce informací. Ověřovala jsem samotnou zahraniční univerzitu, její existenci ve státních registrech, studijní program psychologie i oprávnění tento program poskytovat. Na první pohled všechno vypadalo poměrně přesvědčivě.
Následovala dlouhá komunikace se zástupci školy. Několikrát jsme spolu telefonovali a řešili jsme prakticky všechno. Jak probíhá výuka, zda je studium skutečně online, jak fungují zkoušky, praxe, školné nebo případné ukončení studia. Komunikace na mě v této fázi působila velmi vstřícně. Dostala jsem dokumenty k přihlášce, osobní dotazník zahraniční univerzity a přesný seznam podkladů, které mám dodat.
Začala jsem reálně počítat s nástupem
Postupně už jsme neřešili otázku, zda se vůbec budu hlásit. Řešili jsme konkrétní přijetí. Bylo mi vysvětleno, jak mám doložit maturitní vysvědčení, které dokumenty poslat elektronicky a které následně poštou. Připravila jsem českou i anglickou přihlášku, další požadované formuláře, životopis i kopii občanského průkazu.
Když jsem narazila v zahraničním registru na poznámku, která ve mně vyvolala obavu, zda se konkrétní program náhodou neruší, obrátila jsem se na školu. Dostala jsem vysvětlení, že jde o starší evidovaný běh programu a že pro nový akademický rok je psychologie normálně otevřena. Zároveň jsem dostala písemné ujištění, že mohu bez obav pokračovat v přípravě přihlášky.
To pro mě bylo zásadní. Nikdo mi v této fázi neřekl, že je počet míst prakticky vyčerpaný nebo že existuje reálné riziko, že už mě škola nebude moci přijmout. Naopak se mnou zástupci školy řešili konkrétní nástup, platbu školného a další administrativní kroky.
Dokumenty jsem tedy odeslala elektronicky ke kontrole. Následně mi bylo potvrzeno, že dorazily v pořádku. V tu chvíli jsem už prakticky počítala s tím, že na psychologii nastoupím.
Pak jsem chtěla mít dvě věci písemně
Protože jde o zahraniční vysokou školu, rozhodla jsem se před zaplacením školného ověřit ještě dvě věci. Nešlo podle mě o nic neobvyklého. Chtěla jsem mít písemně potvrzeno, že po přijetí budu skutečně vedena jako student zahraniční univerzity a že po dokončení studia vydá magisterský diplom přímo tato univerzita.
Druhá otázka se týkala právního režimu, v němž je studium organizováno pro české studenty. Zahraniční univerzita totiž spolupracovala s českým subjektem, který studium organizačně zajišťoval. Chtěla jsem proto vědět, na základě jakého oprávnění nebo právního režimu probíhá česká online skupina a zda k tomu existuje příslušná evidence nebo dokument českého ministerstva.
Nechtěla jsem nikoho nachytat. Představa byla jednoduchá: pokud mám během pěti let zaplatit několik set tisíc korun a jednou bych chtěla případně využít vzdělání také v regulované zdravotnické profesi, chci mít základní dokumenty uložené.
Studijní oddělení mi odpovědělo, že mé dotazy předá odbornému pracovníkovi a že dostanu písemnou odpověď. Čekala jsem. Den, dva, tři. Nic.
Na celé zkušenosti na mě působilo zvláštně ještě něco. Zástupci instituce se prezentovali velmi dlouhými řadami akademických a profesních titulů, například Mgr., PaedDr., PhDr., Dr.Ph., MBA, DBA, LL.M. nebo dr. h. c. Na první pohled to samozřejmě může vyvolávat dojem vysoké odbornosti a autority. Samotný počet titulů ale není zárukou transparentního nebo profesionálního jednání. Po zkušenosti, kdy jsem dostávala rozdílné informace, na slíbené písemné odpovědi čekala několik dní a nakonec se situace náhle obrátila, pro mě všechny ty zkratky za jménem přestaly znamenat cokoli podstatného. Důvěra se totiž nebuduje tituly, ale tím, zda instituce komunikuje jasně, konzistentně a dokáže svá tvrzení doložit.
Po několika dnech přišel úplně jiný e-mail
Protože se nikdo neozýval, po několika dnech jsem se studijnímu oddělení připomněla. Čekala jsem odpovědi na své dvě otázky. Místo toho mi přišla zpráva od vedení, že kapacita studijního programu je pro aktuální akademický rok naplněna a že mě již nelze přijmout.
Zároveň v e-mailu stálo, že jsem prý byla už při úvodní komunikaci informována, že je počet míst omezený. To mě překvapilo snad ještě víc než samotné odmítnutí. Na telefonické hovory jsem si totiž průběžně dělala poznámky. Měla jsem také uložené e-maily a zprávy. Nikde jsem nenašla informaci, že bych byla upozorněna, že je moje přijetí kvůli kapacitě nejisté.
Naopak. Dostávala jsem instrukce k přijetí, kompletovala dokumentaci, bylo mi řečeno, jak budu platit školné, řešilo se jejich zaslání poštou a bylo mi potvrzeno, že elektronické podklady dorazily v pořádku. Dokonce i krátce předtím jsem byla odkázána na studijní oddělení, které mi mělo poskytnout další instrukce. A pak najednou místo instrukcí přišla informace, že žádné místo není.
Nedokážu říct, proč k obratu došlo
Nechci tvrdit něco, co nemohu dokázat. Nevím, jestli se skutečně během několika dní naplnila poslední místa. To se samozřejmě stát mohlo. Stejně tak nemohu tvrdit, že mě škola odmítla právě kvůli tomu, že jsem začala požadovat písemná potvrzení.
Časová posloupnost ale na mě působila přinejmenším zvláštně. Ještě podivnější bylo, že mi následně bylo navrženo případnou přihlášku přesunout do dalšího akademického roku. To jsem odmítla.
Pokud bych se na školu hlásila znovu, potřebovala bych mít důvěru, že v případě důležitého dotazu dostanu jasnou a konzistentní odpověď. A právě tu jsem během přijímacího procesu postupně ztratila.
Nejvíc mě mrzel způsob komunikace
Samotné odmítnutí bych dokázala přijmout. Kapacita školy není nekonečná a nikdo nemá automatický nárok na přijetí. Vadilo mi něco jiného. Pokud je počet míst skutečně velmi omezený, měl by podle mě uchazeč ještě předtím, než začne obstarávat dokumenty a poskytovat osobní údaje, slyšet jednoduchou větu:
„Přihlášku můžete podat, ale místo vám zatím nemůžeme garantovat.“ Pak je všechno jasné. V mém případě jsem ale několik týdnů dostávala úplně jiný obraz situace. Proto jsem podle něj také plánovala další měsíce, vzdělávání i pracovní povinnosti. Nakonec jsem byla vlastně ráda za jednu věc. Školné jsem ještě neposlala.
U zahraničního studia bych dnes postupovala mnohem opatrněji
Celá zkušenost mi připomněla, že při výběru školy nestačí hezký web ani příjemný telefonát. Zvlášť pokud jde o zahraniční program poskytovaný prostřednictvím českého partnera, chtěla bych dnes ještě před platbou písemně vědět, kdo je skutečným poskytovatelem studia, u jaké instituce budu vedena jako student, kdo vydává výsledný diplom, jaký je právní režim studia v České republice a jaké podmínky platí při ukončení studia.
Ne proto, že by každá zahraniční škola byla problematická. Ale protože jde o několik let života a často o stovky tisíc korun. Psychologie mě tím nepřestala zajímat. Jen jsem si uvědomila, že než nastoupím na pětileté studium, potřebuji mít důvěru nejen ve studijní program, ale také v instituci, se kterou budu dalších pět let komunikovat. A pokud mám kvůli dvěma základním otázkám pocit, že se najednou všechno změnilo, raději se zastavím dřív, než odešlu první školné.
zdroje: vlastní zkušenost, kterou lze doložit písemnou komunikací. Název školy není záměrně uveden. Cílem je poučit studenty o tom, že studium na zahraniční škole v ČR není vždy tak jednoznačné.
