Článek
Plán zněl jednoduše. Přijet večer, přespat, ráno vyrazit ven, užít si sníh a hory bez stresu a bez spěchu. Syn se těšil celý týden. Počítal dny, vyptával se, jestli už tam opravdu bude sníh a jestli si konečně vyzkouší boby, které jsme mu slíbili. My jsme se těšili taky. Možná i proto, že jsme si v hlavě malovali klidnější obraz, než jaký nás nakonec čekal.
Ráno otevřu okno a první, co slyším, není ticho hor, ale zvuk motorů. Jedno auto za druhým. Parkoviště pod penzionem plné ještě dřív, než si místní stihnou uvařit kávu. V tu chvíli mi dojde, že nejsme výjimka, ale součást problému.
Syn je nadšený. Obléká se rychleji než kdy jindy, venku chce být hned. Já se mezitím snažím nacpat bundu, rukavice, čepici a pořád ještě věřím, že jakmile vyjdeme, všechno si to sedne. Že se ztratíme v krajině a hluk zůstane někde dole.
Jenže nezůstane. Ulice je plná lidí. Rodiny s dětmi, partičky, saně, boby, psi. Někdo stojí uprostřed cesty, někdo parkuje tam, kde by neměl. Místní se snaží projet, někdo troubí, někdo nadává. A já poprvé cítím trapný pocit, že sem vlastně nepatříme.
Syn si toho zatím nevšímá. Vidí sníh, vidí kopec a chce běžet. Táhne mě za ruku, směje se, klouže. Na chvíli se nechám strhnout a říkám si, že přeháním. Že tohle přece k horám patří. Že trochu chaosu nikoho nezabije.
Pak ale slyším rozhovor dvou místních žen, které jdou kolem. Nemluví potichu. Mluví unaveně. O tom, že se nedá vyjet z domu. O tom, že v zimě už nikam nechodí, protože se všude musí prodírat davy. Není v tom vztek. Jen rezignace.
Zastavím se. Syn už je pár kroků přede mnou a koulí sníh do rukavic. Najednou mi dojde, že přesně kvůli takovým dnům jsou místní tak podráždění. Ne proto, že by lidem přáli zimu méně. Ale proto, že jim z jejich vlastního prostoru zbylo minimum.
Jdeme dál, ale už jinak. Víc se rozhlížím, víc uhýbám, víc přemýšlím. Když syn vběhne někomu do cesty, omlouvám se dřív, než stihne cokoli říct. Najednou mám potřebu být nenápadná. Nezabírat. Nepřekážet.
Na kopci je plno. Děti křičí, rodiče nervózně sledují, odkud se kdo přiřítí. Syn si i tak užívá každou jízdu. Směje se, padá, vstává. A já ho pozoruju a říkám si, že ten zážitek mu vzít nechci. Jen si uvědomuju, že za něj někdo jiný platí každodenním stresem.
Když se odpoledne vracíme zpátky, potkáváme staršího pána, který odhrnuje sníh před domem. Syn se zastaví a dívá se. Pán se na něj usměje, ale v očích má únavu. Prohodí pár slov o tom, že letos je to zase „veselé“. V té jediné větě je víc pravdy než v deseti stížnostech na internetu.
Večer si doma syn vypráví, jaké to bylo. Jak klouzal, jak padal, jak byl sníh studený. Já poslouchám a jsem ráda, že ten den měl. Zároveň si ale odnáším něco jiného. Tiché pochopení, že dobrý úmysl ještě neznamená dobrý dopad.
Nechci přestat jezdit na hory. Nechci dětem brát zážitky. Jen už chápu, proč se místní někdy netváří přívětivě. A že za tím není arogance, ale únava z toho, že jejich domov je pro ostatní jen víkendová atrakce.
Možná stačí jezdit jindy. Možná méně. Možná ohleduplněji. A možná jen přestat říkat, že „se přece nic tak hrozného neděje“. Protože pro někoho se to děje každý den.
