Článek
Alena nikdy sama sebe nepovažovala za člověka, který by se druhým příliš podřizoval. Naopak měla pocit, že právě ona je v rodině tím, kdo dokáže zachovat chladnou hlavu. Když se její dcera Lucie pohádala s manželem Radkem, Alena se snažila obě strany uklidnit. Když Radek nedorazil na rodinný oběd, přestože slíbil dětem, že přijde, vysvětlovala, že má určitě hodně práce. Když nepřišel na školní vystoupení svého syna, protože se zdržel s kamarády, řekla vnukovi, že tatínek toho má poslední dobou moc. A když osmiletá vnučka jednou čekala celé odpoledne u okna, protože jí otec slíbil výlet, který nakonec zrušil půl hodiny před odjezdem, babička opět přišla s vysvětlením. „Nechtěla jsem, aby si děti myslely, že jejich táta je špatný. Říkala jsem si, že je chráním. Vždycky jsem pro něj našla nějaký důvod.“
Dcera tentokrát nechtěla další vysvětlení
Zlom přišel během obyčejné nedělní návštěvy. Lucie připravovala večeři a děti si hrály v obývacím pokoji, když mladší Matěj začal vyprávět, že mu táta znovu slíbil společný fotbalový zápas. Radek ale několik hodin předem napsal, že nepřijede. Alena automaticky pronesla, že musel mít něco důležitého a že se určitě uvidí příště. Byla to věta, kterou už během let vyslovila snad stokrát. Tentokrát však Lucie položila příbor na kuchyňskou linku a požádala matku, aby s tím přestala. Ne před dětmi, ne před ní, zkrátka úplně.
Alena se nejdříve urazila. Měla pocit, že se snaží pomáhat, zatímco dcera z ní najednou dělá někoho, kdo situaci zhoršuje. Lucie jí však vysvětlila, že nechce děti stavět proti jejich otci ani ho před nimi pomlouvat. Zároveň ale nechce, aby se učily, že pokaždé, když je někdo zklame, musejí okamžitě hledat důvod, proč to vlastně nebyla jeho vina. „Lucie mi řekla, že děti samy vidí, kdo přijde a kdo nepřijde. Nepotřebují ode mě slyšet, že táta měl určitě moc práce, když vůbec nevím, co se stalo. A pak řekla něco, co mě zasáhlo. Že tím vlastně učím vnučku omlouvat chování, které jí ubližuje.“
Stejné věty slýchala kdysi sama
Právě tato poznámka Alenu donutila přemýšlet mnohem dál než nad vztahem dcery a zetě. Začala si vzpomínat na vlastní dětství. Její otec býval prudký muž, který se dokázal během několika minut rozčílit kvůli maličkosti. Když doma křičel, matka dětem vysvětlovala, že je unavený. Když několik dní téměř nemluvil, protože se na někoho zlobil, slyšely, že má starosti. Když zapomněl na narozeniny nebo něco slíbil a nesplnil, vždy existoval důvod, proč se na něj vlastně nemají zlobit. Alena tuto schopnost převzala tak přirozeně, že ji nikdy nepovažovala za problém.
Později se stejným způsobem chovala i ve vlastním manželství. Její muž Karel nebyl agresivní ani hrubý, ale celé roky nechával většinu starostí kolem domácnosti a dětí na ní. Alena přesto rodině vysvětlovala, že pracuje, že je unavený nebo že na podobné věci zkrátka není. Sama si zařizovala dovolené, lékaře, školu, nákupy i návštěvy příbuzných a dlouho jí nepřišlo zvláštní, že automaticky hledá omluvu pokaždé, když někdo jiný nesplní svůj díl odpovědnosti. „Najednou jsem si vybavila svoji maminku. Ona pořád někoho omlouvala. Tátu, později mého bratra, někdy i mě. Hlavně aby nebyla hádka. A já si celý život říkala, že jsem úplně jiná než ona.“
Snaha udržet klid měla svou cenu
Aleně postupně docházelo, že její snaha udržovat rodinu pohromadě nebyla vždy tak neškodná, jak si myslela. Ve chvíli, kdy automaticky vysvětlovala chování druhých, totiž zároveň ubírala prostor tomu, kdo byl zklamaný nebo naštvaný. Místo jednoduchého uznání, že vnuka mrzí zrušený výlet s otcem, okamžitě nabízela důvod, proč by se vlastně zlobit neměl. Totéž dělávala dceři, když si v minulosti stěžovala na manžela. Místo aby ji vyslechla, začala jí vysvětlovat Radkovo jednání, jako by měla povinnost jeho chování obhájit.
Neznamenalo to, že by nyní začala zetě před dětmi kritizovat. Právě naopak. S Lucií se dohodly, že děti nebudou zatahovat do problémů mezi dospělými. Alena však přestala vytvářet vysvětlení, která sama neznala. Když Radek příště zrušil návštěvu, vnukovi pouze řekla, že chápe, že ho to mrzí. Pro Alenu to byla překvapivě těžká změna. Měla silnou potřebu dodat, že tatínek měl jistě nějaký důvod. Tentokrát ji ale nechala nevyslovenou. „Bylo mi nepříjemné jen říct, že chápu, že je smutný. Měla jsem pocit, že musím něco napravit. A pak mi došlo, že já nemusím napravovat rozhodnutí jiného dospělého člověka.“
Největší změna nakonec nepřišla ve vztahu k Radkovi, ale v samotné Aleně. Začala si všímat, kolikrát za den automaticky někoho omlouvá. Když jí známá potřetí na poslední chvíli zrušila domluvenou schůzku, místo obvyklého přesvědčování sebe sama, že toho má určitě hodně, si připustila, že ji to zkrátka mrzí. Když Karel slíbil něco vyřídit a několik dní to odkládal, nepustila se do úkolu sama, jak byla zvyklá, ale připomněla mu jeho slib. Nebyly z toho žádné dramatické rodinné konflikty. Jen pomalu přestávala přebírat odpovědnost za chování všech ostatních.
Dnes Alena říká, že dcera jí jednou větou ukázala něco, čeho si nevšimla desítky let. Považovala ustupování za laskavost a vysvětlování za způsob, jak udržet dobré vztahy. Teprve při pohledu na vlastní vnoučata pochopila, že některé rodinné vzorce se nepředávají prostřednictvím velkých rozhodnutí, ale obyčejnými větami opakovanými znovu a znovu. „Nechci svoje vnoučata učit, aby hledala omluvu pokaždé, když jim někdo ublíží. Mohou mít člověka ráda a zároveň říct, že je jeho chování zklamalo. Myslím, že právě tohle jsem se sama naučila až po šedesátce.“
zdroje: autorský text
