Článek
Alena žije sama v menším bytě a od odchodu do důchodu si své peníze hlídá podstatně více než dříve. Neznamená to, že by žila v nouzi nebo si nikdy nic nedopřála. Ráda zajde s kamarádkou na kávu, několikrát do roka jede na výlet a část důchodu si pravidelně odkládá, protože dobře ví, že pračka, lednice nebo zubař se na stav bankovního účtu neptají. Její jediná dcera Lucie žije s manželem Petrem a dvěma dětmi. Oba pracují a podle Aleny mají dohromady příjem přesahující 100 tisíc korun měsíčně. Právě proto ji dlouhou dobu ani nenapadlo, že by se jejich vztahy mohly začít točit kolem peněz. Před několika lety ji dcera poprvé pozvala na společnou letní dovolenou a Alena měla radost hlavně z toho, že stráví několik dní s vnoučaty. Svůj pobyt si samozřejmě zaplatila sama a ani na okamžik ji nenapadlo, že by to mělo být jinak. Postupně se však podle ní začala nenápadně měnit pravidla.
„Poprvé jsem si zaplatila pokoj a svoje jídlo a vůbec jsem to neřešila. Pak se začalo objevovat, jestli bych nemohla zaplatit nějaký výlet dětem, vstupné nebo večeři, protože jsem přece babička. Jednou to bylo tisíc korun, jindy dva nebo tři tisíce, a člověk nad tím mávne rukou. Jenže postupně jsem měla pocit, že už se automaticky počítá s tím, že když jedu s nimi, vytáhnu peněženku,“ popisuje Alena.
Drobné částky jí dlouhou dobu nevadily. Vnoučatům ráda koupila zmrzlinu, zaplatila vstup do aquaparku nebo je pozvala na oběd. Problém viděla spíše v tom, že z dobrovolného gesta se postupně stávala samozřejmost. Když jednou řekla, že tentokrát drahý rodinný výlet platit nechce, dcera jí podle jejího vyprávění připomněla, že pro vnoučata přece skoro nic jiného kupovat nemusí. Alena tehdy ustoupila, protože nechtěla kazit dovolenou hádkou. Sama si později přiznala, že právě tím možná nastavila pravidla, ze kterých se jí nyní obtížně vystupuje.
Letos přišel požadavek na dalších 18 tisíc korun
Skutečný spor vypukl při plánování další společné cesty. Lucie našla pobyt, na který chtěla vyrazit s manželem, dětmi a matkou, a Aleně oznámila částku, kterou by měla zaplatit. Nešlo už jen o její vlastní ubytování. Dcera podle ní navrhla, aby přispěla také na část nákladů za děti, protože s nimi bude trávit dovolenou a „užije si je“. Celkem mělo jít přibližně o 18 tisíc korun. Pro domácnost, kde přicházejí dvě výplaty, nemusí být podobná suma likvidační, pro Alenu však představuje téměř celý měsíční důchod.
„Řekla jsem jí, že osmnáct tisíc dávat nebudu. Ne proto, že bych ty peníze vůbec neměla, ale protože mi to připadalo úplně převrácené. Já mám jeden důchod. Oni mají dva platy. Pokud chtějí jet s dětmi na dovolenou, nechápu, proč bych měla platit jejich část pobytu jen proto, že jsem babička,“ říká Alena.
Lucie podle ní nejprve argumentovala tím, že společné cestování je přece rodinná záležitost a že děti budou jednou na prázdniny s babičkou vzpomínat. Alena souhlasila, že společně strávený čas má hodnotu, odmítla ale myšlenku, že by se tato hodnota měla automaticky převádět na částku, kterou má babička zaplatit. Když trvala na svém, rozhovor se vyhrotil. Dcera jí měla připomenout, že má úspory, bydlí ve vlastním bytě a peníze stejně „nebude potřebovat navždy“. Nakonec podle Aleny padla i poznámka, že si chce všechno nechat pouze pro sebe.
Nejvíc ji nezranila částka, ale věta vlastní dcery
Právě tato poznámka Alenu zasáhla více než samotný požadavek na peníze. Celé roky dceři pomáhala jinak. Když byla vnoučata malá, hlídala je, vyzvedávala ze školky a později ze školy, několikrát týdně vařila a nikdy za to nic nechtěla. Na Vánoce i narozeniny dětem pravidelně dává peníze nebo dárky a při větších rodinných výdajích už v minulosti několikrát pomohla. Nikdy si však nevedla účetnictví toho, kolik komu dala. O to více ji překvapilo, že odmítnutí jedné částky najednou vyvolalo dojem, že je sobecká.
„Nejhorší pro mě nebylo těch osmnáct tisíc. Nejhorší bylo slyšet od vlastní dcery, že si peníze chci nechat pro sebe. Ano, chci mít svoje peníze také pro sebe. Je mi skoro sedmdesát. Nevím, co budu potřebovat za dva roky, jestli budu zdravá nebo jestli budu muset platit nějakou pomoc. Celý život jsem pracovala a nechci teď pokaždé vysvětlovat, proč jsem neutratila svoje úspory za dovolenou někoho jiného,“ říká.
Alena navíc začala přemýšlet nad tím, proč se na její úspory rodina dívá jako na peníze, které vlastně čekají na využití ostatními. Její finanční situace totiž není tak pohodlná, jak může zvenčí působit. Z důchodu platí energie, služby spojené s bytem, jídlo, léky, telefon a další běžné výdaje. To, co zbude, se snaží nerozdat ani neutratit okamžitě, protože právě úspory jí dávají pocit, že nebude muset při každém nečekaném problému žádat dceru o pomoc.
Na dovolenou nakonec nepojede
Po několika dnech se Alena rozhodla, že na plánovanou cestu vůbec nepojede. Nechtěla několik měsíců před odjezdem pokračovat v dohadování, kdo co zaplatí, a zároveň nechtěla ustoupit jen proto, aby byl v rodině klid. Dceři řekla, že společné dovolené má ráda, ale pouze za předpokladu, že každý dospělý počítá se svými náklady a rodiče platí za své děti. Pokud bude chtít vnoučatům něco koupit nebo zaplatit, chce o tom rozhodnout sama.
„Když budu chtít vzít vnoučata na výlet a celý ho zaplatit, udělám to ráda. Když jim budu chtít dát pět tisíc k narozeninám, také je dám. Ale je rozdíl mezi tím něco dát a tím, když se ode mě dopředu očekává určitá částka. V tu chvíli už to pro mě není dárek ani radost, ale povinnost, kterou jsem si sama nevybrala,“ vysvětluje Alena.
S dcerou spolu dál mluví, přesto mezi nimi podle Aleny zůstalo určité napětí. Lucie jí už další příspěvek na dovolenou nepřipomněla a rodina nakonec pojede bez ní. Alena toho podle svých slov lituje hlavně kvůli vnoučatům, zároveň však svého rozhodnutí nelituje. Místo drahé společné cesty si chce na několik dní zajet s kamarádkou do českých lázní a zbytek peněz nechat na účtu. Tentokrát bez pocitu, že se za to musí někomu omlouvat.
„Možná jednou všechno, co mám, stejně zůstane dceři. Ale dokud žiju, jsou to pořád moje peníze a já potřebuji mít jistotu, že se o sebe dokážu postarat. Babička podle mě není rodinná peněženka. Může pomáhat, když chce a když může, ale nikdo by neměl počítat s jejími penězi dřív než ona sama,“ uzavírá Alena.
zdroje: autorský text
