Článek
Podkroví v rodných Hošticích se pro Zdeňka Trošku stalo útočištěm, kde našel klid i prostor k tvorbě. Přestože má byt v Praze, nejraději míří tam, kde vyrůstal a kam se celý život vrací myšlenkami. Právě tady cítí pevné ukotvení a jistotu, kterou mu žádné město nahradit nedokáže.
Známý český režisér se nikdy netajil láskou k Hošticím, které proslavil i ve svých filmech Slunce, seno. V obci stojí jeho rodný dům, někdejší domov maminky Růženky. Dnes v něm žije jeho bratr s rodinou, ale Troška tu má své pevné místo.
K dispozici má celé podkroví, které bývalo obyčejnou půdou. Před více než dvaceti lety se rozhodl tento prostor proměnit v obytné zázemí. Vzniklo místo, kam se vrací vždy, když potřebuje vypnout, přestat spěchat a být sám se sebou.
Interiér nepůsobí okázale ani luxusně. Naopak je velmi prostý a útulný. Režisérovi stačí postel, klavír, psací stůl, několik židlí a malý stolek. Nikdy netoužil po přepychu, důležitý je pro něj pocit domova a klidu. Stejně skromně vnímá i své bydlení v Praze, kde má malý byt 1+1, který využívá hlavně kvůli práci. To, co ho na domě v Hošticích fascinuje nejvíc, je světlo. Dům má dvaadvacet oken a Troška s úsměvem říká, že čím víc světla kolem sebe má, tím lépe se cítí. Původní architektonický návrh počítal s odstraněním dvou střešních oken, ale s tím zásadně nesouhlasil. Kdyby mohl, udělal by prý celou střechu ze skla.
Světlo je pro něj zdrojem energie. Vstává velmi brzy ráno a s nadsázkou o sobě říká, že je ranní pták, který tahá slunce na oblohu. Noční ponocování a obdivování hvězd mu nikdy nebylo blízké. Podkroví má tvar písmene U a je rozděleno do několika částí. Jedna slouží k sezení, další k práci a hraní na klavír, jiná je určena ke čtení a poslechu hudby. V rohu se nachází malá koupelna a ložnice s postelí je přístupná po dřevěných schodech.
Celý prostor působí klidně, jednoduše a přitom velmi inspirativně. Postupně v něm přibývají především knihy. Ty byly vždy nedílnou součástí jeho života a představují pro něj zdroj klidu i tvůrčí inspirace. Jeho maminka s humorem říkávala, že mu jednou ta spousta knih naruší statiku domu, on se jich ale nikdy nehodlal vzdát.
V Hošticích ho neobklopují jen knihy, ale také vzpomínky na dětství a silné rodinné zázemí. Když v roce 2017 odešla jeho maminka Růženka ve věku osmdesáti osmi let, zůstala tu její stopa, kterou režisér cítí při každé návštěvě. Má tu bratra s rodinou, sousedy, kteří ho dobře znají, a především pocit, že tady nikdy není sám.
Zdroje:
