Článek
Když mi kamarádka psala, jestli bych jí nemohla jednou za čas pohlídat malého, ani jsem nad tím nepřemýšlela. Znám ji roky, kluka mám ráda, bydlíme kousek od sebe. Řekla jsem jasně, že to beru jako samozřejmost, prostě kamarádská výpomoc. Sama děti nemám, ale vím, jak těžké je pro mámy sehnat někoho, komu můžou důvěřovat. Připadalo mi naprosto přirozené říct ano a nijak to neřešit.
První hlídání proběhlo v pohodě. Vyzvedla jsem Kubíka ze školky, došli jsme na hřiště, pak jsme se vrátili ke mně, nakreslil obrázek a počkali jsme, až si ho mamka vyzvedne. Trvalo to asi tři hodiny. Když odcházeli, Terka mi děkovala a já mávla rukou, ať to neřeší. Bylo to fajn odpoledne, měla jsem z toho dobrý pocit. Žádné peníze, žádné počítání. Prostě jsem pomohla kamarádce, která to zrovna potřebovala.
Postupně se to ale začalo opakovat častěji. Jednou týdně, někdy dvakrát. Vždycky to bylo „jen na chvilku“ nebo „kdyby to šlo“. Já většinou mohla, práci mám flexibilní, tak jsem souhlasila. Občas mě napadlo, že je toho trochu moc, ale hned jsem tu myšlenku zahnala. Vždyť je to kamarádka. Vždyť jí pomáhám. Co jsem za člověka, když si stěžuju?
Asi po dvou měsících mi Terka napsala, že bychom se měly potkat na kafe, že mi chce něco dát. Myslela jsem, že třeba nějakou maličkost jako poděkování. Čokoládu, kytku, cokoli symbolického. Vůbec by to nemusela, ale říkala jsem si, že je to od ní hezké. Vůbec mě nenapadlo, co bude následovat.
Sedíme v kavárně a ona přede mě položí papír. Tabulka. Datumy, hodiny, součet. A dole částka. Vypadalo to jako faktura, jenže opačně. Napsala mi, kolik mi za ty dva měsíce „dluží“. Bylo to přes osm tisíc korun. Dívám se na to a nechápu. Jako by mi někdo podtrhl nohy. Čekám, že se usměje a řekne, že si dělá srandu. Ale ona vytáhne peněženku.
„Počkej, co to je?“ ptám se jí. Vysvětluje mi, že si to celou dobu zapisovala, počítala hodiny a že mi to chce samozřejmě zaplatit, protože přece „nemůžu hlídat zadarmo“. Sedím tam a nevím, co říct. Celou dobu jsem to brala jako přátelskou službu, a ona si to evidovala jako byznys.
Snažím se jí vysvětlit, že jsem to tak vůbec nemyslela. Že jsem se nabídla proto, že jsem chtěla pomoct, ne proto, že bych čekala peníze. Ona ale trvá na tom, že to není fér a že mi ty peníze prostě dá. Cítím, jak se mi v hlavě všechno pere. Na jednu stranu mi připadá hrozně divné si vzít peníze za něco, co jsem dělala z kamarádství. Na druhou stranu je to spousta hodin a ona na tom evidentně lpí. Nevím, jestli mám být naštvaná, dojatá, nebo zmatená. Jsem všechno najednou.
Nakonec jí říkám, ať si ty peníze nechá. Že to fakt nepotřebuju a že jsem to brala jinak. Ale něco se mezi námi v tu chvíli změnilo. Vidím, že se jí to nezdá, že možná čekala, že budu ráda. A já se cítím trapně, protože vlastně odmítám něco, co ona považuje za slušnost. Je to absurdní situace, kdy se obě snažíme být fér, ale úplně jiným způsobem.
Cestou domů nad tím přemýšlím. Možná jsem měla hned na začátku jasně říct, jak to vidím. Možná jsem měla po třetím hlídání naznačit, že je to moc často. Možná jsem jen předpokládala, že to bereme stejně, a vůbec jsme se o tom nebavily. Kolik nedorozumění vzniká jenom proto, že si lidi neřeknou, co vlastně čekají?
Uvědomuju si, že mě to zranilo víc, než bych čekala. Ne kvůli penězům. Ale kvůli tomu, že jsem měla pocit, že dělám něco od srdce, a ona si to celou dobu zapisovala do tabulky. Jako bych byla najatá chůva, která o tom jen neví. Připadám si hloupě, že jsem si to neuvědomila dřív.
S Terkou jsme si potom psaly ještě několikrát. Snažily jsme se to nějak vyjasnit. Ona mi vysvětlovala, že to tak nemyslela, že prostě nechce nikoho využívat a že jí přišlo správné mi zaplatit. Já jsem se jí snažila říct, že právě tím, že to pojala takhle, mi vzala pocit, že jsem jí pomáhala jako kamarádka. Obě jsme měly dobré úmysly, ale mluvily jsme úplně jiným jazykem.
Teď už Kubíka nehlídám. Ne že bychom se pohádaly, ale něco se zlomilo. Když se potkáme, je to přátelské, ale já vím, že bych se příště dvakrát rozmyslela, než něco nabídnu. A to mě mrzí. Protože jsem chtěla být ta kamarádka, co pomůže, a skončila jsem s pocitem, že jsem udělala něco špatně, i když vlastně nevím co.
Možná je poučení v tom, že i u blízkých lidí je potřeba říct věci nahlas. Co čekám, co nabízím, co je pro mě přijatelné. Ne proto, že bychom si nevěřily, ale proto, že každý máme v hlavě jiný příběh. A někdy stačí jedna tabulka na to, aby se z laskavosti stalo nedorozumění.
