Článek
Odjížděli jsme z města v podvečer, s autem plným tašek a s tím zvláštním pocitem lehkosti, který přichází, když víš, že tě pár dní nic netlačí. Práce zůstala za námi, notifikace jsem si slíbila neřešit a v hlavě jsem měla jednoduchý plán. Procházky, dobré jídlo, spánek. Takové ty dny, kdy se nic nemusí a všechno plyne samo.
Cesta ubíhala rychle. Povídali jsme si o drobnostech, o tom, co budeme dělat, kam se možná půjdeme projít. Všechno bylo v klidu, skoro až podezřele hladké. Říkala jsem si, že tohle přesně potřebuju. Mít pocit, že mám věci pod kontrolou a že tentokrát opravdu vypnu.
Ubytování bylo hezké, tiché, přesně takové, jaké si člověk přeje, když chce na chvíli zmizet. Vybalili jsme, otevřeli okno a dovnitř se nahrnul chladný horský vzduch. Ten moment, kdy se nadechneš a máš pocit, že se ti trochu uleví. Jenže s tím dechem přišlo i něco dalšího. Neviditelné napětí, které jsem si nechtěla hned připustit.
První večer jsme si sedli ke stolu, otevřeli víno a chvíli jen mlčky koukali ven. Měla to být pohoda. A byla. Jen napůl. V hlavě mi pořád běžely myšlenky, které jsem si s sebou přivezla. Nedokončené věci, nevyřčené otázky, únava, kterou jsem si nechtěla přiznat. Došlo mi, že změna prostředí ještě neznamená změnu stavu.
Když se setmělo, začali jsme si víc povídat. O věcech, které běžně odsouváme, protože na ně „není čas“. Najednou ten čas byl. A s ním i prostor říct věci nahlas. Některé lehké, jiné těžší. Měla jsem chuť to udržet v bezpečné rovině, ale nešlo to. Hory jako by ten klid rozprostřely tak, že už nebylo kam utéct.
Uvědomila jsem si, že klid někdy není ticho, ale možnost slyšet, co v sobě potlačuješ. A že víkend, od kterého čekáš odpočinek, ti může místo toho nastavit zrcadlo. Ne nepříjemně, spíš poctivě. Bez nátlaku, bez dramatu.
Ležela jsem večer v posteli a poslouchala zvuky domu. Cizí ticho, které tě nutí být víc se sebou. Přemýšlela jsem, jestli jsem si ten klid vlastně nepředstavovala špatně. Jestli to nemá být spíš prostor, kde si konečně dovolíš přiznat, že něco není úplně v rovnováze.
Ráno jsme se probudili do mlhy, která se válela mezi kopci. Bylo chladno a krásně. Nic se nezměnilo navenek. Ale já měla pocit, že se ve mně něco posunulo. Že tenhle víkend nebude o tom, kolik kilometrů ujdeme, ale co si odvezeme zpátky.
Krkonoše nás přivítaly klidem, ale hned první večer mi ukázaly, že klid není samozřejmost. Že se o něj musíš někdy nejdřív potkat sám se sebou. A že i to může být důvod, proč má smysl někam jet. I když to není takový odpočinek, jaký sis původně plánovala.
