Článek
Večer u nás doma má vždycky podobný scénář. Děti už spí, byt konečně ztichne a já mám pocit, že den skončil. Než si sednu, ještě projdu místnosti. Zhasnu světla, zkontroluju okna a pak přijde na řadu moje každodenní rutina. Vypínám prodlužovačky, vytahuju nabíječky ze zásuvek, odpojuju spotřebiče. Mám v hlavě pevně zakořeněné, že elektřina se má šetřit a že zapojené přístroje potají „žerou“ proud.
Dělám to automaticky, skoro bez přemýšlení. Vlastně mě ani nenapadlo se ptát, jestli to má smysl. Je to jeden z těch návyků, které člověk převezme od rodičů nebo z článků, co mu občas vyskočí na internetu. Pocit, že mám věci pod kontrolou, mi v tom hraje větší roli než reálná úspora.
Zlom přišel nenápadně. Jedno odpoledne přestala fungovat zásuvka v kuchyni a já zavolala elektrikáře. Zatímco kontroloval rozvody, mezi řečí jsem se zmínila, že aspoň máme jednu výhodu – že doma všechno po nocích poctivě vypínám. Čekala jsem souhlas, možná pochvalu. Místo toho se na mě podíval a zeptal se, proč to vlastně dělám.
Začala jsem vysvětlovat o úsporách, bezpečnosti a o tom, že nechci mít byt plný zapojených spotřebičů. On se jen usmál a klidně mi řekl, že moderní přístroje mají minimální spotřebu ve stand-by režimu a že větší riziko je neustálé zapínání a vypínání. Prý tím trpí zásuvky, kabely i samotné spotřebiče. Zvlášť ty, které nejsou stavěné na každodenní „odpojovací rituál“.
Stála jsem v kuchyni a poslouchala něco, co mi vůbec nezapadalo do mého zažitého obrazu. Vysvětloval mi, že kolísání napětí při opakovaném zapojování může spotřebičům škodit víc než to, že zůstanou zapojené přes noc. A že pokud mám obavy o bezpečnost, mnohem větší smysl dává kvalitní přepěťová ochrana než neustálé tahání kabelů ze zdi. Najednou mi došlo, že jsem si z dobrého úmyslu udělala zbytečný stres.
Ještě ten večer jsem šla spát s hlavou plnou myšlenek. Poprvé po dlouhé době jsem nevytáhla všechno ze zásuvek. Ne proto, že bych byla líná, ale proto, že jsem si uvědomila, jak moc se někdy držíme věcí, které nám dávají pocit, že děláme správnou věc, i když už dávno nemají oporu v realitě. Nešlo o elektřinu, ale o potřebu mít klid v hlavě.
Od té doby jsem svoje večerní kolečko zjednodušila. Vypnu jen to, co má smysl, a zbytek nechám být. Místo neustálé kontroly si raději sednu a chvíli jen tak mlčím. Možná neušetřím pár korun na elektřině, ale ušetřím si nervy. A někdy je právě tohle ta největší úleva.
