Článek
Od rána jsem byla nervózní. Ne kvůli tomu, co mi lékař řekne, ale kvůli samotnému vyšetření. Čekárny ve mně vždycky vyvolávají zvláštní směs nejistoty a odevzdanosti. Sedíte tam, koukáte do zdi, listujete letákem, který jste četli už stokrát, a čekáte, až na vás někdo zavolá. Oblékla jsem se normálně, tak, jak chodím běžně. Nic vyzývavého, nic nápadného. Prostě já.
V ordinaci je chladno a sterilno. Vysvětluji, co mě trápí, odpovídám na otázky, snažím se být stručná. V jednu chvíli se lékař podívá na monitor, pak na mě, a mezi řečí utrousí poznámku o tom, že jsem si na vyšetření vybrala „docela odvážné oblečení“. Zasměje se, jako by šlo o lehký vtip, něco, co nemá váhu. Já se ale nezasměju.
V hlavě mi na vteřinu úplně vyprázdní prostor. Přemýšlím, jestli jsem se přeslechla. Jestli to opravdu řekl. Jestli to myslel vážně. A hlavně, jestli mám reagovat. Sedím tam v situaci, kdy jsem zranitelná, a přesto mám pocit, že bych měla jeho poznámku nějak „ustát“, aby nebylo trapno.
Vyšetření pokračuje, on mluví dál, jako by se nic nestalo. Já ale přestávám vnímat detaily. Všímám si jen toho, že se necítím dobře. Ne fyzicky, ale uvnitř. Najednou nejsem pacientka, ale někdo, koho si někdo jiný dovolil hodnotit. A to mě zaráží víc než samotná věta.
Když odcházím z ordinace, v šatně si znovu zapínám kabát a hlavou mi běží, jestli jsem to neměla říct. Jestli jsem neměla dát najevo, že mi to vadí. Zároveň si ale uvědomuju, jak těžké je v takové chvíli reagovat pohotově. Nejste připravení bránit se tam, kde by obrana vůbec neměla být potřeba.
Cestou domů si tu situaci přehrávám znovu a znovu. Hledám výmluvy. Možná to nemyslel špatně. Možná to byl jen neobratný humor. Možná přeháním. Ale čím déle nad tím přemýšlím, tím víc cítím, že to nebylo v pořádku. Ne proto, že by šlo o oblečení, ale proto, že taková poznámka do profesionálního prostoru prostě nepatří.
Dojde mi, jak často jsme zvyklí podobné momenty zlehčovat. Říkat si, že to „nestojí za řeč“, že je lepší to pustit z hlavy. Jenže právě tím se tyhle drobné překročené hranice stávají normou. Respekt by měl být automatický, ne něco, co si musíme obhajovat podle toho, co máme na sobě.
Ten den mi nic zásadního nestalo. Neublížil mi fyzicky, neřekl nic vyloženě hrubého. Přesto ve mně zůstal nepříjemný pocit. Pocit, že i tam, kde by měl vládnout klid a důvěra, může stačit jedna věta, aby se všechno posunulo jinam. A že mlčení někdy bolí víc než otevřený nesouhlas.
Od té doby vím, že respekt není samozřejmost. Ani v ordinaci, ani jinde. A že někdy stačí málo, abychom si to uvědomili. Možná pozdě, možná až zpětně, ale o to silněji.
