Článek
Seděli jsme na Staroměstském náměstí. Bylo 17. listopadu, sychravo, turisté, tramvaje, Praha v plné polní. Chtěli jsme se jen na chvíli zastavit, dát si něco teplého, posedět, nadechnout se atmosféry centra.
Nic víc. Žádný luxus, žádná gala večeře. Jen obyčejná návštěva restaurace. Objednali jsme si polévku, guláš, pití. Všechno v pořádku. Ceny vysoké, ale na Staromáku člověk s tím tak nějak počítá. Už dávno ví, že tu neplatí jen za jídlo, ale i za výhled na orloj.
Když přišla účtenka, chvíli jsem na ni koukala a říkala si, že mi asi něco uniklo. Neuniklo.
Na účtence bylo jasně napsáno:
„Suggested tip 12,5 % – 121 Kč.“
A rovnou započítané do celkové částky. Nikdo se nás neptal, jestli jsme byli spokojení.
Nikdo se nezeptal, jestli chceme dát spropitné. Nikdo se neusmál navíc. Prostě: tady máte účet. A tady máte i dýško, které jsme si za vás spočítali.
Spropitné jako samozřejmá daň
Celková částka za jídlo byla 966 korun. Spropitné 121 korun. Automaticky. Bez slova. Bez volby. Najednou jsem měla pocit, že už nejsme hosté. Spíš takoví spolusponzoři provozu.
Zaplatili jsme jídlo.
Zaplatili jsme místo.
Zaplatili jsme atmosféru.
A ještě jsme přispěli na motivaci personálu.
Aniž bychom o tom rozhodli.
Oběd za necelou tisícovku. K tomu automatické dýško 121 korun. Bez dotazu, bez volby. Na Staromáku se z poděkování stává povinný poplatek – a běžní lidé začínají být na obtíž..
Kdy se z poděkování stal povinný poplatek?
Spropitné má být poděkování.
Za milý přístup.
Za ochotu.
Za to, že se tam člověk cítí vítaný.
Ne povinný příplatek. Ne položka, která se objeví dřív, než vůbec stihnete zhodnotit, jestli vám bylo dobře. Ne daň za to, že jste si dovolili sednout si v centru města. Možná je to maličkost. Sto dvacet korun sem, sto dvacet tam. Ale ten princip je zvláštní.
Praha se pomalu mění v kulisu pro turisty s platinovou kartou. Pro místní začíná být čím dál víc cizí. Když už si člověk musí rozmyslet, jestli si může dovolit obyčejný oběd, aby k němu automaticky nepřiplácel „za úsměv“, něco je špatně.
Příště si radši dám polévku doma
Ne, nečekám obsluhu v bílých rukavičkách.
Nečekám, že se přede mnou někdo bude klanět.
Ale čekám férovost.
Chci mít možnost se rozhodnout, jestli dýško dám.
A kolik.
Ne ho najít na účtence jako hotovou věc.
Možná jsem staromódní. Možná patřím mezi ty, kteří ještě věří, že si poděkování musí člověk zasloužit.
Ale příště si radši dám polévku doma.
Tam mi aspoň nikdo nepřipočítá „motivaci kuchaře“.
Zdroje: autorský text, vlastní zkušenost
