Článek
Lucie už dávno věděla, že s Matějem nemůže jednoduše jedno odpoledne projít kolem kadeřnictví a rozhodnout se, že mu nechá zkrátit vlasy. Pro jejího syna by taková nečekaná změna znamenala příliš mnoho věcí najednou. Cizí prostředí, lidé kolem, vůně kosmetiky, fén, který se může kdykoliv spustit, dotek cizího člověka na hlavě a především strojek vydávající zvuk těsně vedle uší. Proto své kadeřnici předem zavolala a domluvila si poslední termín před zavírací dobou, kdy bývá v salonu méně lidí a větší klid. Matěj dopředu věděl, kam půjdou, proč tam jdou i co bude následovat. Doma si několikrát zopakovali, že nejdřív usedne do křesla, kadeřnice mu zkrátí vlasy nůžkami a teprve pokud to zvládne, zkusí opatrně upravit také oblast kolem uší.
„Pro někoho je to zbytečné plánování kolem obyčejného ostříhání. Já ale vím, že když Matěj přesně ví, co se bude dít, má mnohem větší šanci celou návštěvu zvládnout. Nejde o to, že bych mu všechno dovolila. Jen znám svoje dítě a vím, kde jsou jeho hranice,“ vysvětluje Lucie.
Prvních několik minut skutečně probíhalo bez větších problémů. Matěj seděl v křesle, v ruce svíral malou hračku, kterou si přinesl z domova, a kadeřnice postupovala pomalu. Před každým dotykem mu řekla, co se chystá udělat, a nechávala mu několik sekund na reakci. Vlasy zkracovala nůžkami a Lucie už začínala věřit, že tentokrát odejdou bez větších komplikací. Stačilo ale, aby kadeřnice sáhla po strojku.
Zvuk strojku všechno změnil
Matěj si nejprve přitiskl ruce k uším. Kadeřnice strojek ještě ani nepřiložila k jeho hlavě, jen ho zapnula několik desítek centimetrů od něj. Chlapec začal vrtět hlavou a opakoval, že nechce. Lucie se ho snažila uklidnit a kadeřnice okamžitě strojek vypnula. Po chvíli se pokusili pokračovat pouze nůžkami, jenže Matěj už byl napjatý. Vadily mu i ostříhané vlasy, které se přes ochranný plášť dostaly ke krku. Začal se škrábat, zakrývat si uši a během několika okamžiků se rozplakal.
Pro člověka, který podobnou situaci nikdy nezažil, může jeho reakce působit nepřiměřeně. Jenže právě odlišné zpracování smyslových podnětů se u části autistických lidí objevuje velmi výrazně. Zvuk, který ostatní téměř nevnímají, může být mimořádně rušivý. Stejně tak může být nepříjemný lehký dotek na pokožce, kontakt kolem uší nebo textura drobných vlasů zachycených na krku. Reakce dítěte proto nemusí být snahou prosadit si svou nebo odmítnout autoritu dospělého. Může jít o situaci, kdy už množství nepříjemných podnětů jednoduše překročilo hranici, kterou dítě dokáže v danou chvíli zvládnout.
„Já vidím, kdy začíná být přetížený. Nejprve si zakryje uši, potom se snaží z té situace dostat pryč a nakonec pláče. V tu chvíli už nemá cenu mu vysvětlovat, že má vydržet ještě pět minut. Pro něj těch pět minut může být mnohem horších, než si člověk zvenčí dokáže představit,“ říká Lucie.
„Potřeboval by trochu přísnější výchovu“
V salonu ale nebyli sami. O několik křesel dál čekala další zákaznice, která celou situaci několik minut sledovala. Když se Matěj znovu rozplakal a odmítl si sundat ruce z uší, poznamenala směrem ke své kadeřnici, že dnešní děti podle ní příliš rozhodují o tom, co budou a nebudou dělat. Potom dodala, že chlapec by možná potřeboval přísnější výchovu.
Lucie podobné věty neslyšela poprvé. Přesto ji pokaždé zasáhnou. Ví totiž, kolik času věnuje tomu, aby Matěje postupně připravovala i na situace, které jsou mu nepříjemné. Učí ho, že některé věci je potřeba zvládnout, ale zároveň poznává okamžik, kdy už další tlak nepomáhá. Tentokrát měla během několika sekund dvě možnosti. Mohla trvat na tom, aby syn zůstal sedět a kadeřnice účes dokončila za každou cenu, nebo přijmout skutečnost, že dnes odejdou s vlasy kolem jednoho ucha o něco delšími.
„Nejhorší jsou chvíle, kdy máte pocit, že před cizími lidmi musíte dokazovat, že svoje dítě vychováváte. Část mě si v tu chvíli říkala, že ho mám nechat sedět, aby si nikdo nemyslel, že mu ustupuji. Pak jsem si ale uvědomila, že přece nebudu svoje rozhodnutí dělat podle ženy, která nás vidí deset minut a o Matějovi neví vůbec nic,“ popisuje.
Kadeřnice nakonec sama navrhla, že stříhání ukončí. Matěj měl největší část vlasů zkrácenou a drobné nedostatky podle ní mohli dokončit jindy. Sundala mu plášť, Lucie odstranila vlasy z krku a během několika minut se chlapec začal postupně uklidňovat. Účes nebyl dokonalý. Na jedné straně zůstaly vlasy kolem ucha delší a zadní část by si zasloužila ještě několik tahů nůžkami. Lucii to ale v tu chvíli přestalo zajímat.
Nedokončený účes není prohra
Právě podobné situace podle Lucie bývají pro rodiče nejtěžší nikoliv proto, že by sami nevěděli, jak reagovat, ale proto, že současně čelí pohledům a poznámkám lidí kolem. Zvenčí může situace vypadat jednoduše: dítě nechce sedět a rodič mu dovolí odejít. Jenže rodič, který své dítě zná, může vidět něco úplně jiného. Ví, co návštěvě předcházelo, které podněty dítě zvládlo a kdy už pokračování přestává být užitečnou zkušeností a začíná být pouze dalším přetěžováním.
Respektování hranic zároveň nemusí znamenat, že se dítě podobným situacím bude vyhýbat navždy. Lucie chce s Matějem ke stejné kadeřnici přijít znovu. Možná za několik týdnů zvládne strojek na několik sekund. Možná bude potřeba další návštěva pouze s nůžkami. Pro ni je důležitější postupné zvykání a důvěra než to, aby syn za každou cenu odcházel pokaždé s dokonale upraveným účesem.
„Samozřejmě chci, aby jednou zvládl kadeřnictví bez velkého stresu. Ale toho nedosáhnu tak, že ho budu držet v křesle ve chvíli, kdy už je úplně zoufalý. Potřebuji, aby věděl, že když řekne, že je toho na něj moc, budu ho poslouchat. Příště se pak možná nebude bát do toho křesla znovu sednout,“ říká Lucie.
Když spolu ze salonu odcházeli, Matěj se ještě jednou dotkl vlasů kolem ucha a zeptal se, jestli už se dnes opravdu nebudou vracet. Lucie mu řekla, že ne. Za několik minut už mluvil o úplně jiných věcech. Nedokončený účes zůstal jedinou viditelnou připomínkou návštěvy, která pro ostatní mohla vypadat jako obyčejná půlhodina u kadeřníka. Pro něj ale znamenala mnohem víc. A pro jeho matku další rozhodnutí, že názor cizího člověka nebude důležitější než důvěra vlastního dítěte.
zdroje: autorský text
