Článek
Máma prožila čtyřicet let v práci. V jedné firmě, pak v druhé, někdy na směny, jindy přesčasy, většinou bez řečí. Práce pro ni nebyla kariéra ani seberealizace, ale samozřejmost. Prostě se chodí do práce, protože se musí. Nikdy jsem ji neslyšela mluvit o tom, že by si zasloužila víc. Spíš naopak. Často říkala, že je ráda, že má jistotu, že má výplatu a že má práci, kam může chodit.
Pamatuju si ji unavenou. Pamatuju si ji s taškou v ruce, když se vracela domů, pamatuju si její ticho u večeře. Ne že by byla nešťastná, ale byla vyčerpaná. Celý život si zvykla dávat sebe až na poslední místo. Nejdřív děti, pak domácnost, pak práce. A někde mezi tím zůstala ona.
Dnes je v důchodu. Slovo, které by mělo znamenat klid, odpočinek a zasloužené zpomalení. Jenže realita je jiná. Sedíme spolu v kavárně, kam jsme si po dlouhé době vyšly. Já si objednávám kávu automaticky, bez přemýšlení. Ona se dívá do menu o pár vteřin déle. Pak se ke mně nakloní a potichu se zeptá, kolik ta káva vlastně stojí. Ne proto, že by to nevěděla, ale proto, že si to v hlavě přepočítává.
Říkám jí, že je to jedno, že si ji klidně může dát. Usměje se, ale je to ten opatrný úsměv, který znám moc dobře. Nakonec si objedná. Celou dobu ale vidím, že si ten šálek neužívá tak, jak by mohla. Jako by si v duchu říkala, že tohle je zbytečný luxus.
Když se jí ptám, proč váhá kvůli obyčejné kávě, mávne rukou. Řekne, že dneska je všechno drahé, že musí šetřit, že člověk nikdy neví. A já v tu chvíli cítím vztek, který nemíří na ni. Míří na systém, který naučil lidi celý život pracovat, ale nenaučil je v klidu stárnout.
Máma celý život odváděla svou práci poctivě. Nevynechávala směny, neodmlouvala, nevyjednávala. Nikdy nemluvila o benefitech, o odměnách, o tom, co by chtěla navíc. Teď má důchod, ze kterého zaplatí základní věci, ale každé malé potěšení zvažuje. Jako by si pořád musela dokazovat, že na něj má právo.
Cestou domů mi říká, že příště už do kavárny jít nemusíme. Že si kávu udělá doma, že je to stejně lepší. Přikývnu, ale v hlavě mi běží, jak smutně to zní. Čtyřicet let práce a odměnou je váhání nad šálkem kávy.
Doma si pak uvědomím, že máma není výjimka. Je jich víc. Ženy i muži, kteří celý život fungovali, pracovali a drželi systém pohromadě, a dnes se bojí utratit pár korun navíc. Ne proto, že by byli lakomí. Ale proto, že byli zvyklí být skromní. A že je nikdo nenaučil, že i oni si mohou dovolit chvíli klidu, radosti a obyčejné kafe ve městě.
