Článek
Od té doby, co se blíží léto, se to opakuje pořád dokola. Manžel občas zmíní moře, někdy jen tak mezi řečí, jindy už konkrétněji. Jak by bylo hezké na pár dní vypnout, změnit vzduch, nebýt pořád doma. Neříká to vyčítavě. Spíš zasněně. Jako by si v hlavě pouštěl obrázky, které se mu líbí, ale zatím k nim nemá klíč.
Já u toho většinou mlčím. Nebo odpovím neurčitým „uvidíme“. Protože zatímco on sní, já automaticky počítám. V hlavě mi naskakují částky. Nájem. Jídlo. Školka. Kroužky. Věci, které děti potřebují teď hned. A taky ty, které budou potřebovat za měsíc, za půl roku, za rok. Dovolená u moře se v tom seznamu vždycky propadne někam dolů. Ne proto, že by nebyla hezká. Ale proto, že prostě není prioritou.
Někdy mám pocit, že žijeme každý v trochu jiném světě. On v tom, kde se dá aspoň na chvíli přestat hlídat každou korunu. Já v tom, kde si nemůžu dovolit přestat. Ne proto, že bych byla přehnaně opatrná, ale proto, že vím, jak křehké to všechno je. Stačí jeden výdaj navíc. Jedna nečekaná oprava. Jedno „to nějak vyjde“, které nakonec nevyjde.
Když to téma otevře znovu, připomenu mu to. Ne tvrdě. Spíš věcně. Řeknu, že bych taky chtěla jet. Že by se mi líbilo vidět děti běhat po pláži. Ale že teď prostě nemůžeme. A že ví, kvůli komu jsme se rozhodli žít tak, jak žijeme. Kvůli dětem. Kvůli tomu, že jsme chtěli rodinu, zázemí, jistotu. I za cenu toho, že si některé věci odpustíme.
Vidím na něm, že ho to mrzí. Možná má pocit, že mu něco beru. Že jsem ta, která pořád brzdí. Ta, která připomíná realitu ve chvíli, kdy by si chtěl dovolit trochu snít. Někdy si připadám jako ta špatná. Jako účetní, ne jako partnerka. Jenže kdybych to nedělala já, nikdo jiný to za nás neudělá.
Nejhorší je, že v tom vlastně nemám jasno ani sama před sebou. Jsou dny, kdy si říkám, že bychom to měli risknout. Že vzpomínky jsou víc než peníze. A pak jsou dny, kdy se bojím i menšího výdaje. Protože vím, že klid, který si koupíme na týden u moře, bych si pak měsíce vykupovala stresem.
Když se o tom bavíme večer v klidu, bez emocí, většinou to dopadne stejně. Shodneme se, že teď to nejde. Že možná příští rok. Nebo ten další. A že to není selhání, ale důsledek rozhodnutí, která jsme udělali společně. Přesto v tom zůstává tiché napětí. On se snaží nesnít nahlas. Já se snažím nemít pocit, že mu něco dlužím.
Občas si říkám, jestli si to jednou nevyčteme. Jestli se nás děti jednou nezeptají, proč jsme nikam nejezdili. A pak si vzpomenu na obyčejné večery doma. Na pocit bezpečí. Na to, že vědí, že se o ně vždycky postaráme. A že i tohle je cena, kterou platíme – a kterou jsme ochotní platit.
Moře počká. Děti ne. A já si to musím připomínat pokaždé, když manžel znovu otevře mapu a ukáže mi místo, kde jsme zatím nikdy nebyli.
