Článek
6. ledna 1970 vystoupila Marta Kubišová společně s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem ve vyprodané pražské Lucerně. Jejich trio Golden Kids tehdy patřilo k největším domácím hudebním atrakcím. Měli vlastní koncertní programy, televizní vystoupení a před sebou další plánovaná vystoupení. Kubišová navíc získala svého třetího Zlatého slavíka, přestože poslední ocenění už musela převzít v soukromí redakce pořádajícího časopisu.
O pouhé tři týdny později, 27. ledna, se v Ostravě uskutečnilo její poslední veřejné koncertní vystoupení s Golden Kids. Začátkem února přišel zákaz další umělecké činnosti a úspěšné trio se rozpadlo. Kubišové bylo sedmadvacet let. Za sebou měla několik mimořádně úspěšných sezon a zkušenosti ze zahraničních koncertů, o kterých řada československých zpěváků mohla pouze snít.
Důvod jejího náhlého zmizení z hudební scény nespočíval v poklesu popularity ani ve ztrátě hlasu. Za rozhodnutím stály politické poměry nastupující normalizace a zpěvaččiny veřejné postoje po srpnu 1968. K jejímu odstranění z veřejného života nakonec posloužila diskreditační aféra s podvrženými fotografiemi.
Místo medicíny nastoupila do sklárny
K hudbě se Marta Kubišová původně vůbec nemusela dostat. Narodila se 1. listopadu 1942 v Českých Budějovicích do rodiny lékaře. Její otec pracoval jako internista a kardiolog. Po únoru 1948 se však rodina dostala do problémů s komunistickým režimem. Otec skončil ve vězení po vykonstruovaném obvinění souvisejícím s poškozením rentgenového přístroje.
Politické hodnocení rodiny později zasáhlo také Martiny možnosti studovat. Po maturitě se opakovaně pokoušela dostat na vysokou školu. Zajímala ji medicína a také orientalistika, protože se věnovala hindštině. Potřebné doporučení však nezískala, a tak místo vysokoškolského studia nastoupila do poděbradských skláren.
Zpívání bylo zpočátku spíše vedlejší činností. Vystupovala s taneční kapelou, kterou sestavili hudebníci z lázeňského orchestru. V roce 1962 uspěla v konkurzu do pardubického Stop divadla. Následovalo angažmá v plzeňském divadle Alfa a od roku 1964 působení v pražském Rokoku. Právě tam začala její cesta mezi nejznámější domácí zpěvačky.
Třikrát vyhrála Zlatého slavíka a vystoupila v Paříži
Kubišová se od ostatních zpěvaček odlišovala výrazným hlubším hlasem, způsobem frázování a osobitým projevem. V jejím repertoáru se objevovaly písně jako Loudá se půlměsíc, Nechte zvony znít, Lampa, Cesta nebo Magdalena. Neomezovala se na jeden hudební styl a dokázala přesvědčivě interpretovat i zahraniční skladby.
Prvního Zlatého slavíka získala za rok 1966. Další vítězství následovala za roky 1968 a 1969. V roce 1968 navíc vyhrála Bratislavskou lyru s písní Cesta a vystoupila ve slavné pařížské Olympii, kde se setkala také s americkou zpěvačkou Arethou Franklin.
Právě zahraniční vystoupení naznačovala, že by její kariéra mohla pokračovat i mimo Československo. V Paříži dostala nabídku na delší hostování. V té době se však vracela domů, kde měla další závazky a rozpracované projekty. Jen několik měsíců poté se politická situace v Československu zásadně změnila.
V listopadu 1968 vzniklo trio Golden Kids. Spojení Marty Kubišové, Heleny Vondráčkové a Václava Neckáře bylo mimořádně úspěšné. Připravovali vlastní show, vystupovali v zahraničí a jednali o mezinárodních hudebních projektech. Kubišová současně pokračovala v sólovém nahrávání a v roce 1969 vydala album Songy a balady. Rozvoj kariéry ale už probíhal v době, kdy se postupně obnovovala politická kontrola nad kulturním životem.
Jedna píseň změnila její postavení v celé zemi
Jednou z nejdůležitějších událostí jejího života se stal srpen 1968. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa se mezi lidmi rychle šířila píseň Modlitba pro Martu. Její vznik přitom souvisel s televizním seriálem Píseň pro Rudolfa III., pro který byla původně připravována.
Hudbu složil Jindřich Brabec a text napsal Petr Rada. Skladba využívala také motiv myšlenky Jana Amose Komenského o návratu vlády nad vlastními věcmi. Po okupaci získala slova písně zcela mimořádný význam. V době, kdy ulicemi projížděla vojenská technika a lidé se obávali dalšího vývoje, působila jako vyjádření naděje na obnovení svobody.
Kubišová píseň nahrávala za mimořádně napjatých okolností. Později vzpomínala, že skladatel Brabec dorazil s notami otřesený událostmi v ulicích Prahy. Nahrávka se dostala do vysílání a velmi rychle získala obrovský ohlas.
Zpěvačka se navíc veřejně hlásila k reformnímu vedení země. Společně s herečkou Ivou Janžurovou se setkala s Alexandrem Dubčekem a vyjádřila mu podporu. Nešlo tedy pouze o interpretaci jedné známé písně, ale také o její vlastní občanský postoj. Po nástupu normalizace právě tyto události začaly představovat překážku její další kariéry.
K zákazu vystupování posloužily podvržené fotografie
Na přelomu let 1969 a 1970 se začaly objevovat kompromitující fotografie, na nichž měla být údajně zachycena Marta Kubišová v pornografických situacích. Ve skutečnosti šlo o podvržené snímky s podobně vypadající ženou.
Aféra poskytla záminku pro zastavení její koncertní činnosti. Kubišová se proti obvinění bránila soudní cestou a spor vyhrála. Přesto se na jejím postavení nic nezměnilo. Zákaz vystupování zůstal v platnosti a její možnosti pracovat v hudební branži se prakticky uzavřely.
Zvlášť podstatné bylo, že nešlo o jediný veřejně oznámený zákaz, proti němuž by se mohla standardním způsobem odvolat. Smlouvy a plánovaná vystoupení byly rušeny nebo pozastavovány, často bez písemného vysvětlení. O její další kariéře tak rozhodovala také neformální doporučení a telefonické pokyny.
Dne 3. února 1970 Golden Kids ukončili společnou činnost. Kubišová napsala Heleně Vondráčkové a Václavu Neckářovi osobní dopis, v němž je vyzvala, aby pokračovali samostatně. Bylo zřejmé, že návrat na koncertní pódia nebude otázkou několika týdnů. Ještě v červnu 1970 natočila jednu ze svých posledních studiových nahrávek na dlouhou dobu. Singl s písní Kde máš ten dům se však běžně k posluchačům nedostal. Jeho připravený náklad byl zlikvidován.
Po zákazu přišla další rána. Přišla o dítě a málem zemřela
Ztráta umělecké kariéry nebyla jedinou těžkou událostí, kterou Kubišová v následujících letech prožila. V roce 1969 se provdala za filmového režiséra Jana Němce. Manželství však zasáhly politické problémy i osobní tragédie. Na začátku roku 1971 prodělala vážnou zdravotní komplikaci během těhotenství. V osmém měsíci o dítě přišla a podle vlastních vzpomínek prožila také klinickou smrt. K této události se později vracela jako k jedné z nejtěžších zkušeností svého života.
V roce 1972 Jan Němec emigroval do Spojených států. Jejich manželství se následně rozpadlo a roku 1973 skončilo rozvodem. Kubišová zůstala v Československu, přestože měla v minulosti zahraniční kontakty a zkušenosti s vystupováním před mezinárodním publikem.
Zpěvačka později vysvětlovala, že z domova odcházet nechtěla. Ani její složitá profesní situace, ani tlak bezpečnostních složek ji nepřiměly k emigraci. V únoru 1974 se podruhé provdala, tentokrát za režiséra Jana Moravce. Ani toto manželství nakonec nevydrželo. V roce 1979 se jim však narodila dcera Kateřina, která se stala nejdůležitější součástí zpěvaččina soukromého života.
Slavná zpěvačka lepila sáčky a pracovala jako referentka
Zatímco její bývalí kolegové pokračovali v koncertování a natáčení, Kubišová musela hledat jiné způsoby obživy. Na začátku sedmdesátých let se živila například lepením sáčků na hračky. Později pracovala jako písařka a v osmdesátých letech nastoupila na místo referentky zásobování ve Výstavbě sídlišť v Praze. Rozdíl proti jejímu předchozímu životu byl značný. Ještě nedávno vystupovala v zahraničních koncertních sálech a přijímala hudební ocenění. Nyní zajišťovala administrativní a provozní práci bez jakékoliv návaznosti na pěveckou kariéru.
Omezování jejích pracovních možností přitom pokračovalo. Některá zaměstnání pro ni nebyla dostupná právě kvůli politickému postoji a zákazu veřejného vystupování. Zpěvačka se později ve vzpomínkách vracela také k tomu, jak obtížné bylo najít práci a udržet si alespoň základní existenční jistotu. Přesto nezvolila veřejné prohlášení, kterým by se od svých dřívějších postojů distancovala a mohla si usnadnit návrat do kulturního života.
Koncem roku 1976 připojila Marta Kubišová svůj podpis k prohlášení Charty 77. Občanská iniciativa upozorňovala na porušování lidských a občanských práv v Československu a požadovala dodržování závazků, které tehdejší stát sám přijal. Dne 21. září 1977 se Kubišová stala jednou z mluvčích Charty 77. Její úloha nebyla pouze symbolická. Podílela se na veřejných prohlášeních, upozorňovala na politické procesy a komunikovala se zahraničními osobnostmi a médii.
Její aktivity byly pozorně sledovány Státní bezpečností. Ve spisech byla vedena pod krycím jménem Chalupnice. Dohled začal už před vznikem Charty 77 a po jejím podpisu se nátlak dále stupňoval. Součástí byly opakované výslechy, sledování a snaha omezovat její kontakty.
V říjnu 1977 se zúčastnila také setkání zakázaných hudebníků a představitelů nezávislé kultury na Hrádečku u Václava Havla. Objevila se tam společně s dalšími umělci, kteří kvůli svým postojům nemohli běžně vystupovat.
V roce 1978 se v bytě písničkáře Jaroslava Hutky podařilo pořídit nahrávky pro zahraniční vydání. Objevily se na albu Zakázaní zpěváci druhé kultury, které vyšlo ve Švédsku. Byla to jedna z mála možností, jak mohl její hlas v období zákazu znovu proniknout k posluchačům. Zpívání tak z jejího života nezmizelo úplně. Zmizela ale možnost provozovat ho svobodně jako povolání.
Poprvé veřejně zazpívala ještě před listopadem 1989
Za skutečně významný okamžik lze považovat 10. prosinec 1988. Na pražském Škroupově náměstí se tehdy konalo povolené shromáždění u příležitosti Dne lidských práv a čtyřicátého výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv. Marta Kubišová dostala příležitost zazpívat československou státní hymnu. Bylo to její první veřejné vystoupení od zákazu v roce 1970.
Později vzpomínala i na to, že během shromáždění očekávala zásah bezpečnostních složek. Náměstí mělo několik přístupových cest a zpěvačka se obávala, že se zde mohou objevit vodní děla. Demonstrace však tentokrát nebyla rozehnána. Tento okamžik bývá ve vzpomínkách na její život někdy opomíjen. Veřejnost si ji totiž spojuje především s událostmi následujícího listopadu. Kubišová se však před lidmi objevila a zazpívala už téměř rok před pádem komunistického režimu.
Na podzim roku 1989 začala Kubišová znovu příležitostně zpívat. V říjnu přijala pozvání do divadla Ypsilon a 16. listopadu, pouhý den před studentskou demonstrací, pořídila první studiovou nahrávku po devatenácti letech. Nazpívala skladbu pro film Zvláštní bytosti. O několik dní později se politická situace v Československu dramaticky změnila. Po událostech 17. listopadu se začaly konat rozsáhlé demonstrace požadující zásadní společenské změny.
Dne 21. listopadu vystoupila Marta Kubišová na balkoně budovy Melantrichu na Václavském náměstí. Před obrovským množstvím lidí zazpívala bez hudebního doprovodu Modlitbu pro Martu a státní hymnu. Sama později přiznávala, že měla velkou trému. Dlouhá léta neměla možnost běžně koncertovat a vystupování před tak rozsáhlým publikem pro ni představovalo mimořádnou situaci. Obávala se dokonce, zda si vybaví celý text písně.
Přesto její vystoupení patřilo k nejvýraznějším okamžikům listopadových demonstrací. Skladba, která v srpnu 1968 vyjadřovala naději na návrat svobody, zazněla po jednadvaceti letech v době, kdy se komunistická moc začínala hroutit. Pro řadu posluchačů šlo zároveň o první příležitost slyšet Kubišovou zpívat naživo.
Po dvaceti letech konečně přišel návrat na koncertní pódia
Už 3. prosince 1989 se Marta Kubišová objevila na koncertě Pro všechny slušný lidi. V prosinci vyšla také obnovená edice jejího alba Songy a balady, které původně vydala dvacet let předtím. 2. června 1990 se uskutečnil její první samostatný návratový koncert v pražské Lucerně. Právě tam dodatečně převzala Zlatého slavíka za rok 1970, kterého jí tehdejší poměry nedovolily získat obvyklým způsobem.
Po obnovení pěvecké kariéry natočila další alba, koncertovala a postupně se začala věnovat také televizním a charitativním projektům. V následujících desetiletích vystupovala v divadle, moderovala pořady na pomoc zvířatům a získala řadu uměleckých i státních ocenění.
S pravidelnou koncertní kariérou se symbolicky rozloučila v den svých pětasedmdesátých narozenin, 1. listopadu 2017, v rodných Českých Budějovicích. Její život se přitom mohl vyvíjet úplně jinak. Na konci šedesátých let měla mimořádné předpoklady pro mezinárodní pěveckou kariéru. Místo dalších zahraničních angažmá přišlo téměř dvacet let nuceného odloučení od veřejného vystupování. Když se v listopadu 1989 znovu postavila před posluchače, nebyla už sedmadvacetiletou hvězdou Golden Kids. Byla ženou, která mezitím prožila ztrátu dítěte, rozpad manželství, existenční nejistotu i dlouholeté sledování. Přesto jí stačila jediná píseň, aby na ni zaplněné Václavské náměstí okamžitě navázalo.
zdroje:
