Článek
Markéta byla na podobné situace zvyklá už z Danielova dětství. Tehdy jí nepřipadalo zvláštní, když se učitel, lékař nebo prodavač obrátil nejprve na ni. Byla jeho matka a Daniel byl dítě. Jenže roky ubíhaly, syn dospíval a jednoho dne si uvědomila, že přístup okolí zůstává téměř stejný. Daniel vyrostl, začal si sám vybírat oblečení, rozhodovat o tom, co bude dělat ve volném čase, učil se cestovat známými trasami a zvládat běžné každodenní situace. Pro cizí lidi však často zůstával tím malým chlapcem, za kterého musí někdo jiný mluvit.
„Dlouho jsem si toho možná ani nevšímala. Byla jsem zvyklá všechno vysvětlovat, zařizovat a hlídat. Jenže pak mu bylo osmnáct a já jsem pochopila, že pokud budu všude odpovídat místo něj, budu vlastně dělat přesně to samé, co mi na ostatních začalo vadit,“ říká Markéta.
Na úřadě mluvili jen s jeho matkou
Nejvýrazněji si to uvědomila při jedné obyčejné návštěvě úřadu. Daniel potřeboval vyřídit jednoduchou záležitost a Markéta šla s ním především proto, aby mu pomohla, pokud by některé otázce nerozuměl. Předem si společně prošli, co se pravděpodobně bude dít. Daniel věděl, proč na úřad jde, znal své údaje a byl připravený odpovídat. Jakmile si ale sedli před pracovnici za přepážkou, rozhovor se od začátku odehrával pouze mezi dvěma ženami.
Pracovnice se zeptala, co potřebují. Markéta ukázala na syna a vysvětlila, že záležitost vyřizuje on. Následovala otázka na Daniela, jenže ještě než stačil odpovědět, žena se znovu podívala na Markétu. Když Daniel několik sekund přemýšlel, kam sáhnout pro správný doklad, pracovnice už další otázku směřovala opět k jeho matce. Nebyla hrubá ani nepříjemná. Právě v tom podle Markéty spočíval problém. Zdálo se jí naprosto samozřejmé, že bude komunikovat s doprovodem.
„On někdy potřebuje pět nebo deset vteřin, než si odpověď srovná. To ale neznamená, že ji nezná. Lidé se zeptají a po dvou vteřinách už se dívají na mě. Jako kdyby moje přítomnost automaticky znamenala, že on odpovědět neumí,“ popisuje.
Tentokrát se Markéta rozhodla nezasáhnout. Když se pracovnice obrátila s další otázkou na ni, klidně jí řekla, aby se zeptala Daniela. Následovalo krátké překvapení, potom se žena skutečně otočila k němu. Otázku zopakovala pomaleji a jednodušeji. Daniel odpověděl. Další otázku také. Celé vyřízení nakonec zvládl téměř sám.
Pro někoho banalita. Pro Markétu ale okamžik, který jí zůstal v hlavě ještě dlouho.
Podobné situace přicházejí u lékaře i v obchodě
Úřad přitom nebyl výjimkou. Stejný vzorec podle Markéty vidí na různých místech. Když si Daniel v obchodě něco vybírá a chce se prodavače zeptat, odpověď někdy dostane místo něj jeho matka. Když jsou u lékaře a padne otázka, jak se cítí nebo co ho bolí, pohled často automaticky zamíří k ní. Při cestování se zase stává, že lidé Danielovi začnou bez důvodu tykat nebo na něj mluví způsobem, jakým by běžně mluvili s malým dítětem.
Markéta chápe, že mnoho lidí neví, jak se v podobné situaci zachovat. Ne vždy v tom vidí zlý úmysl. Často podle ní lidé chtějí být pouze vstřícní, jenže snaha pomoci může velmi snadno přerůst v situaci, kdy člověk s postižením přestává být součástí vlastního rozhovoru.
„Nečekám, že každý bude přesně vědět, co Daniel zvládne. Stačilo by mi, kdyby to nejdřív zkusil zjistit. Ať se zeptá jeho. Když nebude rozumět, můžu pomoct. Když nebude vědět, můžu něco doplnit. Ale neměla bych být automaticky první člověk, se kterým ostatní mluví,“ vysvětluje.
Právě toto rozlišování pro ni nebylo jednoduché ani v roli matky. Roky byla zvyklá syna chránit a předvídat situace, které pro něj mohou být složité. Když viděla, že váhá, měla přirozenou tendenci mu pomoci. Postupně si ale začala uvědomovat, že některé věci mu neusnadňuje, ale nevědomky je přebírá. A čím rychleji je udělá za něj, tím méně příležitostí dostane Daniel k tomu, aby je zvládl sám.
Pomoc neznamená rozhodovat za něj
Daniel podle Markéty samozřejmě podporu potřebuje. Některým složitým formulacím nerozumí, v neznámém prostředí může být nejistý a při důležitém rozhodování potřebuje věci vysvětlit jednodušeji a někdy i několikrát. To ale podle jeho matky není totéž jako neschopnost mít vlastní názor.
Má oblíbené jídlo, hudbu i místa, kam rád chodí. Umí říct, s kým chce trávit čas a co dělat nechce. Když dostane na výběr z možností, rozhodne se. Pokud něčemu nerozumí, dokáže se zeptat. Jen potřebuje, aby komunikace probíhala tempem, které zvládá.
Nejsilnější okamžik pro Markétu přišel jednoho večera po návratu domů. Mluvili o jedné z podobných situací a ona se syna zeptala, co mu na nich vlastně vadí nejvíc. Čekala, že zmíní nepříjemné chování lidí nebo příliš složité otázky. Daniel jí ale vysvětlil něco jiného. Vadilo mu především to, že lidé často předem předpokládají, že jim nerozumí.
Markéta si právě tehdy uvědomila, že věc, kterou ona považovala hlavně za otázku slušnosti, její syn vnímá mnohem osobněji. Nešlo jen o to, kdo na úřadě pronese odpověď. Šlo o to, zda ostatní Daniela vůbec považují za člověka, kterému má smysl otázku položit.
„Tehdy mi došlo, že já se celý jeho život snažím zařídit, aby mu bylo dobře, ale zároveň ho musím nechat některé věci dělat samotného. I když mu to trvá déle. I když odpoví jinak, než bych odpověděla já. Je to jeho život, ne můj,“ říká Markéta.
Dnes už za syna automaticky neodpovídá
Od té doby změnila jednu zdánlivě drobnou věc. Když někdo položí otázku týkající se Daniela a automaticky se obrátí na ni, Markéta se nesnaží odpovědět rychleji. Podívá se na syna a nechá prostor jemu. Když je potřeba, pomůže mu otázku přeformulovat. Pokud odpověď nezná nebo situaci nezvládá, teprve potom vstoupí do rozhovoru sama.
Někdy stačí krátká věta: „Zeptejte se prosím jeho.“
Reakce bývají různé. Někteří lidé okamžitě pochopí, jiní jsou zaskočeni. Markéta ale přestala mít pocit, že musí situaci za každou cenu uhlazovat. Nechce, aby se k Danielovi lidé chovali, jako by žádné postižení neměl. Taková představa by podle ní nebyla realistická. Chce pouze, aby jeho postižení nebylo důvodem k tomu, že přestane být účastníkem vlastních rozhodnutí.
„Nepotřebuji, aby předstírali, že žádné omezení nemá. Má ho a já mu budu pomáhat, dokud to bude potřebovat. Ale pomoc přece neznamená, že ho přeskočíme a všechno vyřešíme bez něj. Nejjednodušší je začít tím, že se člověk podívá na něj a normálně se ho zeptá.“
Při další návštěvě úřadu už Markéta seděla vedle Daniela trochu jinak než dřív. Když úřednice položila otázku a automaticky obrátila oči k ní, neodpověděla. Jen se usmála a ukázala na syna. „On vám odpoví.“ Daniel potřeboval několik vteřin. Potom odpověděl sám.
zdroje: autorský text
