Článek
Jedeme městem pomalu, odpolední provoz je hustý a já už myslím jen na to, jak se dostat domů. V hlavě si přehrávám zbytek dne, co ještě musím stihnout, komu zavolat, co nezapomenout. Když se přede mnou najednou objeví muž a postaví se přímo před kapotu, instinktivně dupnu na brzdu. Auto se zhoupne a zůstane stát.
Nejdřív mě napadne vztek. Co to má znamenat? Jestli je to nějaká provokace nebo hloupý vtip. Rozhlédnu se, jestli někde není kamera nebo parta kamarádů. Nic. Jen ticho ulice, pár zaparkovaných aut a on. Stojí tam, ani se nehne. Nedívá se na mě, nekřičí, nemává rukama. Prostě stojí.
Zůstávám sedět za volantem o pár vteřin déle, než bych chtěl. Čekám, že uhne. Neuhne. V tu chvíli mi dojde, že tohle není normální situace. Vystupuji z auta a jdu k němu blíž.
Když se přiblížím, vidím, že má zarudlé oči. Ne jako někdo, kdo pil, ale jako člověk, který dlouho nespal nebo plakal. Je neupravený, oblečení má pomačkané, jako by si ho vzal ve spěchu. Dýchá mělce a pořád kouká někam k zemi. „Pane, můžete prosím uhnout?“ zkusím to klidně.
Neodpoví. Jen nepatrně zavrtí hlavou. Najednou cítím, jak se mi sevře žaludek. Ne strachem, ale zvláštním neklidem. Něco je špatně. Udělám ještě krok blíž a slyším ho tiše říct: „Já už dál nemůžu.“
Ta věta visí ve vzduchu. Krátká, obyčejná, a přitom tak těžká. Chvíli nevím, co říct. Co se v takové chvíli vlastně říká? Zvažuju, jestli mám zavolat policii, sanitku, nebo jestli mu mám jen říct, ať si sedne na chodník. Místo toho se ho zeptám, jestli je v pořádku. Vím, že hloupá otázka, ale nic lepšího mě nenapadne.
Zvedne ke mně oči a v tom pohledu je něco, co mě úplně odzbrojí. Únava, beznaděj a prázdno. Žádná hysterie, žádná dramata. Jen ticho. Řekne mi, že přišel o práci, že mu ráno volala manželka, že už to doma nezvládá, a že prostě šel. Bez cíle. A když došel sem, už neměl sílu udělat ani krok stranou.
Stojíme tam proti sobě uprostřed silnice a já si uvědomuju, jak absurdní ta situace je. Ještě před pár minutami jsem řešil, že nestíhám večeři. Teď stojím před cizím člověkem, který se rozhodl zastavit auto, protože nevěděl, co jiného dělat.
Navrhnu mu, ať si sedne na obrubník. Poslechne mě. Sedne si pomalu, jako by se bál, že když se pohne rychle, něco se zlomí. Sedám si kousek od něj. Mlčíme. Okolo projede pár aut, někdo zatroubí, někdo se rozhlíží. Ten svět kolem nás jede dál, jako by se nic nedělo.
Po chvíli se mě zeptá, jestli může zůstat ještě chvíli. Přikývnu. Řeknu mu, že klidně, že nikam nespěchám. Ani nevím, jestli je to pravda. Ale v tu chvíli to tak cítím. Povídá mi útržky svého dne, věty bez návaznosti. Já ho nepřerušuji. Jen poslouchám.
Dochází mi, jak málo někdy stačí. Ne řešení, ne rady, ne chytré věty. Jen to, že tam někdo je a neodejde. Po deseti minutách se zvedne. Podívá se na mě a řekne: „Děkuju, že jste vystoupil.“ Jako by to byla ta největší věc na světě.
Odstoupí z cesty a já se vracím k autu. Ještě než nastartuju, vidím ho, jak pomalu odchází po chodníku pryč. Nevím kam. Nevím, jestli se jeho situace nějak zlepší. Vím jen, že ten den jsme se oba na chvíli zastavili.
Cestou domů přemýšlím, kolikrát jsem kolem podobných lidí prošel bez povšimnutí. Kolikrát jsem si řekl, že to není moje věc, že mám svých starostí dost. A najednou mi dochází, že někdy nejde o to vyřešit cizí problémy. Stačí nezrychlit krok. Nevytáčet oči. Nevnímat všechno jen jako obtěžování.
Ten muž mi nevlezl před kapotu proto, aby mě naštval. Udělal to, protože už neměl kam jinam jít. A já jsem si ten den uvědomil, že i obyčejné zastavení uprostřed silnice může mít větší smysl, než jsem si kdy dokázal představit.
