Článek
Přijela na víkend. Neohlášeně. Prý byla zrovna poblíž a napadlo ji, že by se mohla stavit. Měla jsem v plánu uklidit, dodělat práci a konečně si večer jen tak sednout s knížkou. Místo toho jsem během deseti minut naházela prádlo do skříně, shodila drobky ze stolu a doufala, že si nevšimne, že jsme tři dny jedli těstoviny s pestem.
Zazvonila, vešla dovnitř a během vteřiny se rozhlédla. Neřekla nic. Jen takové to známé mručení, když člověk něco vidí, ale nechce to komentovat nahlas. Nabídla jsem jí čaj. Řekla, že si dá vodu.
Zprvu jsme mluvily o běžných věcech. Jak se má její syn, co nového u nás, jak roste malý. Já jsem se snažila držet úsměv, být pohostinná a zároveň nenápadně likvidovat chaos kolem sebe. Jenže ona byla potichu jinak než jindy. Nepousmála se ani tehdy, když jsem jí vyprávěla historku o tom, jak malý minulý týden rozsypal mouku po celém obýváku.
Když jsme zůstaly samy v kuchyni, položila hrnek na linku, podívala se na mě a zeptala se, jestli jsem v pořádku. Řekla jsem, že ano. A že jsem jen unavená. Že toho mám nějak hodně. A že to zná.
Jen přikývla a chvíli bylo ticho. Pak promluvila způsobem, který jsem od ní snad nikdy neslyšela.
Řekla mi, že chápe, jak to mám těžké. Že vidí, jak moc se snažím. Ale že mám v očích prázdno. Že se směju, ale moje tělo je celé napjaté. A že možná je čas se přestat tvářit, že všechno zvládám, a říct si konečně o pomoc.
Zase bylo ticho. Jen tentokrát jiné. Měla jsem pocit, že mě někdo konečně vidí. Ne jako matku. Ne jako manželku. Ale jako ženu, která je ztracená ve vlastním domově a snaží se přežít ze dne na den.
Překvapilo mě, že jsem se nerozbrečela. Místo toho jsem jen seděla, neschopná cokoliv říct. Ten den mě totiž poprvé napadlo, že možná opravdu nemám všechno pod kontrolou. A že možná ta moje „pravda“ o tom, jak to zvládám, není vůbec pravda.
Odešla pozdě večer. A já zůstala v kuchyni sedět ještě dlouho poté. Mlčky. Bez snahy cokoli žehlit. Jen jsem si poprvé po dlouhé době dovolila připustit, že nejsem v pohodě. A že je to vlastně v pořádku.
