Článek
Alena byla s Petrem téměř třicet let. Když před necelými dvěma roky náhle zemřel po srdeční příhodě, měla pocit, že společně s ním skončila celá jedna část jejího života. Děti už měli dospělé a bydlely ve vlastních domácnostech, takže se po jeho smrti musela naučit žít sama. Na hřbitov chodila pravidelně, ale Dušičky pro ni měly zvláštní význam. Vždy koupila stejné bílé chryzantémy, očistila náhrobek, zapálila dvě svíčky a několik minut u Petra jen tiše stála. Letos však už z dálky viděla, že před hrobem někdo je.
U hrobu stáli tři cizí lidé
Před náhrobkem stála žena přibližně v Alenině věku a vedle ní chlapec s dívkou, kterým mohlo být patnáct nebo šestnáct let. Na kameni hořely jejich svíčky a dívka právě pokládala k fotografii kytici. Alena chvíli předpokládala, že jde o vzdálené příbuzné, které nepoznává. Když ale přišla blíž, cizí žena zbledla. Několik vteřin se na sebe jen dívaly. Alena se jí nakonec zeptala, koho hledá. Odpověď byla krátká. Petra.
„Řekla jsem jí, že Petr byl můj manžel. Čekala jsem, že se omluví a řekne, že došlo k omylu. Ona ale odpověděla, že to samozřejmě ví. V tu chvíli jsem vůbec nechápala, co se děje,“ vzpomínala Alena.
Žena se jmenovala Renata. Nejdříve odmítala mluvit před dětmi, nakonec však nebylo kam uhnout. Petrovi říkaly obě děti tati. Nebyl jejich biologickým otcem, ale podle Renaty s nimi žil od chvíle, kdy byly malé. Jezdil s nimi na výlety, chodil na školní besídky, slavil narozeniny a každé Vánoce s nimi údajně trávil alespoň část svátků. Alena poslouchala a snažila se v duchu poskládat roky svého manželství. Petr často pracoval mimo město. Několikrát měsíčně tvrdil, že přespává kvůli práci v Brně, někdy odjížděl na školení a část víkendů trávil údajně na rybách s kolegy. Najednou všechny tyto nepřítomnosti dostaly úplně jiný význam.
Osm let žil ve dvou domácnostech
Renata tvrdila, že Petra poznala před osmi lety. Představil se jí jako rozvedený muž, který má s bývalou ženou dospělé děti a kvůli majetku ještě nemá některé věci právně dořešené. Nikdy se k ní nepřestěhoval úplně, ale několik nocí týdně u ní běžně spal. Měl tam oblečení, vlastní klíče a věci v koupelně. Dětem pomáhal s učením a syna učil řídit. Když zemřel, Renata se o jeho smrti dozvěděla až náhodou. Volala mu několik dní a potom našla parte na internetu. Na pohřeb nešla, protože tehdy pochopila, že něco není v pořádku.
„Nejhorší nebylo ani to, že měl jinou ženu. Nejhorší bylo poslouchat ty děti. Vyprávěly mi o člověku, kterého jsem třicet let považovala za svého manžela, a přitom měly vlastní vzpomínky na stejného člověka. Znaly jeho hlášky, věděly, co rád snídal, jak se rozčiloval při řízení. V tu chvíli už jsem nemohla sama sobě namlouvat, že si ta žena něco vymyslela,“ říkala Alena.
První setkání skončilo bez hádky. Na tu už neměla sílu ani jedna z žen. Renata jí ale ještě před odchodem ukázala fotografie v telefonu. Petr seděl u vánočního stromku, griloval na zahradě, objímal obě děti a na jedné fotografii sfoukával svíčky na narozeninovém dortu. Některé snímky byly staré několik let. Alena poznala košili, kterou mu sama koupila, i hodinky, které dostal od jejich dcery k padesátinám.
Byt platil ze společných peněz
Po návratu domů začala Alena procházet dokumenty, kterých si po Petrovi nikdy pořádně nevšímala. Většinu financí měli společných, ale účty vždy spravoval především on. Tvrdil, že je praktičtější, když se o platby a investice stará jeden člověk. Mezi starými výpisy objevila pravidelné převody ve výši téměř dvaceti tisíc korun měsíčně. Částky odcházely na účet, který neznala. Některé byly označené pouze číslem smlouvy. Renata jí později potvrdila, že Petr skutečně platil nájem bytu, ve kterém žila se svými dětmi.
To Alenu zasáhlo jinak než samotná nevěra. Peníze totiž nepocházely jen z jeho příjmů. Na společný účet chodila také její výplata a později peníze z prodeje chaty, kterou zdědila po rodičích. Petr ji tehdy přesvědčil, že prostředky nechají jako rezervu na důchod. Část z nich ale postupně mizela v domácnosti, o jejíž existenci neměla tušení.
„Začala jsem počítat, kolik peněz tam za ty roky mohlo odejít. Najednou jsem si vzpomněla na chvíle, kdy mi říkal, že bychom měli šetřit, že novou kuchyň ještě nepotřebujeme nebo že dovolená u moře je zbytečně drahá. Přitom každý měsíc platil druhý byt,“ popsala Alena.
Renata mezitím zjistila něco dalšího
Mohlo se zdát, že tím je celý příběh uzavřený. Petr měl manželku a zároveň osm let udržoval druhý vztah. Jenže několik dní po setkání na hřbitově Renata Aleně zavolala znovu. Při vyklízení staré skříně našla složku s dokumenty, které tam Petr nechal. Byla mezi nimi smlouva o pronájmu malé garáže na opačném konci města a několik faktur. Ani jedna žena nechápala, proč by si ji pronajímal.
Do garáže se nakonec dostaly s pomocí pronajímatele, kterému doložily Petrovo úmrtí. Uvnitř nebylo auto ani rybářské vybavení, jak Alena původně předpokládala. Stály tam krabice s osobními věcmi, několik kusů nábytku a kufry. V jedné z krabic našly fotografie. Na nich byl Petr s další ženou.
Tentokrát nešlo o staré snímky z doby před jejich manželstvím. Podle data byly fotografie pořízené přibližně půl roku před jeho smrtí. Petr na nich stál vedle výrazně mladší ženy před menším domem. V další obálce ležely podklady k rezervační smlouvě na nemovitost. Z dokumentů vyplynulo, že měl v úmyslu koupit malý dům a převést na něj část peněz, které držel mimo společné účty.
Ani jedna z nich nebyla tou poslední
Žena z fotografií se jmenovala Kateřina. Když ji Renata podle údajů v dokumentech kontaktovala, zjistily poslední část příběhu. Petr se jí představoval jako muž, který už několik let žije sám a připravuje se na definitivní nový začátek. Tvrdil jí, že děti nemá doma, manželství je dávno ukončené a minulost má uzavřenou. O Aleně ani Renatě se nikdy nezmínil.
„V tu chvíli mi došlo, že jsme se s Renatou celé dny dívaly jedna na druhou jako na dvě soupeřky. Já byla ta podvedená manželka a ona ta druhá. Jenže potom jsme zjistily, že on lhal úplně všem. Ani jedna jsme vlastně nevěděla, s kým žijeme,“ řekla Alena.
Rezervovaný dům Petr nakonec koupit nestihl. Zemřel několik týdnů před podpisem finální smlouvy. Peníze, které si stranou připravoval, se po vyřešení dědictví staly součástí pozůstalosti. Pro Alenu však finanční stránka postupně přestala být tím nejpodstatnějším. Mnohem těžší bylo přijmout fakt, že po třiceti letech manželství nedokázala určit, které části společného života byly skutečné a které Petr několik let pouze pečlivě sehrával.
Na další Dušičky už k jeho hrobu nepřišla sama. Náhodné setkání z předchozího roku totiž nakonec změnilo i vztah mezi ženami, které by za jiných okolností pravděpodobně nikdy nechtěly jedna o druhé ani slyšet. Alena a Renata se několikrát sešly a postupně si doplnily mezery v Petrovu dvojím životě. Ke hrobu přišly společně.
„Neodpustila jsem mu. Spíš jsem pochopila, že už od něj žádné vysvětlení nedostanu. Dlouho jsem přemýšlela, která z nás pro něj byla rodina. Dnes si myslím, že tu otázku jsem si pokládala špatně. Rodinu jsme si vytvořily my. On si vytvářel životy, do kterých se vždycky na chvíli vrátil,“ uzavřela Alena.
