Článek
Marcela poznala Alenu jako devatenáctiletá v práci. Seděly tehdy několik stolů od sebe a během několika měsíců zjistily, že si rozumějí více než s většinou lidí, které znaly celý život. Postupně přišly svatby, děti, stěhování i změny zaměstnání, ale jejich přátelství zůstávalo. Několikrát týdně si telefonovaly a alespoň jednou za měsíc se snažily sejít, i když později každá bydlela v jiné části města.
Marcela dodnes vzpomíná především na období, kdy se po více než dvaceti letech manželství rozváděla. Alena byla tehdy jedním z mála lidí, kteří ji neposuzovali a neříkali jí, co měla udělat jinak. „Když jsem se rozváděla, byla Alena skoro každý večer na telefonu. Několikrát jsem jí volala úplně zoufalá a ona mě prostě poslouchala. Nikdy mi nedala pocit, že ji obtěžuji,“ vzpomíná Marcela.
O několik let později si role vyměnily. Alena vážně onemocněla a právě Marcela ji několikrát doprovázela k lékaři, vozila jí nákupy a pomáhala jí v domácnosti. Aleniny děti už tehdy měly vlastní rodiny a bydlely mimo město, takže se nevídaly každý týden. Marcela však jejich vztah nikdy nevnímala jako soupeření s rodinou. Byla přesvědčená, že každý má v životě Aleny jiné místo.
O smrti kamarádky se dozvěděla od její sousedky
V posledních měsících se Alenin zdravotní stav zhoršoval. Ještě několik dní před její smrtí spolu ženy telefonovaly a domlouvaly se, že až se Alena bude cítit lépe, Marcela přijde na návštěvu. K tomu už nedošlo. O její smrti se Marcela paradoxně nedozvěděla od rodiny, ale od ženy, která bydlela s Alenou ve stejném domě.
„Nejdřív jsem tomu vůbec nevěřila. Ještě pár dní předtím jsme spolu mluvily. Okamžitě jsem volala její dceři, protože jsem chtěla vědět, co se stalo a kdy bude pohřeb,“ popisuje Marcela. Telefonát ale dopadl jinak, než čekala.
Alenina dcera jí oznámila, že poslední rozloučení bude pouze v úzkém rodinném kruhu. Marcela jí řekla, že to respektuje, ale požádala alespoň o možnost přijít do obřadní síně a sednout si dozadu. Nepotřebovala podle svých slov mluvit s rodinou ani se účastnit následného setkání. Chtěla pouze vidět Alenu naposledy a položit jí ke rakvi květiny.
Odpověď ji zaskočila. Dcera jí měla vysvětlit, že pohřeb je záležitostí příbuzných a rodina si nepřeje přítomnost dalších lidí. Když se Marcela pokusila říct, že s Alenou strávila velkou část života, rozhovor se ještě vyostřil. „Řekla mi, že nejsem rodina a nemám právo do ničeho mluvit. V tu chvíli jsem ani nevěděla, co odpovědět. Nechtěla jsem přece rozhodovat o pohřbu, chtěla jsem se jen rozloučit,“ říká.
Datum pohřbu jí nakonec nikdo neřekl
Marcela doufala, že jí někdo z rodiny alespoň dodatečně oznámí datum a místo obřadu. Nestalo se to. Teprve několik dní poté zjistila od společné známé, že pohřeb už proběhl. V tu chvíli podle svých slov pocítila nejen smutek ze smrti kamarádky, ale také zvláštní pocit bezmoci. Čtyřicet let společného života jako by najednou nemělo žádnou váhu jen proto, že jejich vztah nebyl stvrzen příbuzenským poutem.
Nejvíce ji mrzelo, že s Alenou nikdy nemluvily o tom, jak by si jedna z nich představovala vlastní pohřeb. Zdálo se jim to zbytečně morbidní. „Kdybych věděla, že se tam nedostanu, rozloučila bych se s ní jinak už v nemocnici. Jenže člověk pořád věří, že bude ještě nějaké příště,“ přiznává Marcela.
Na hřbitov se proto vydala sama přibližně dva týdny po pohřbu. Přinesla bílé frézie, které Alena milovala, a několik minut u hrobu jen stála. Nebyla tam rodina, obřadní síň ani lidé, kteří by jí určovali, jestli na rozloučení má právo. „Nakonec jsem jí tam řekla všechno, co bych jí řekla na pohřbu. Možná to bylo obyčejnější, ale alespoň to bylo naše,“ říká.
Po několika týdnech přišlo něco, co nečekala
Příběh tím ale neskončil. Přibližně měsíc po Alenině smrti se Marcele ozvala její starší dcera. Při vyklízení bytu našla krabici fotografií, dopisů a drobných vzpomínek, na které bylo Aleniným rukopisem napsáno Marcelino jméno. Uvnitř byly fotografie z jejich společných dovolených, staré pohlednice, několik dopisů a malý zápisník, do kterého si Alena zapisovala narozeniny a důležitá výročí lidí ze svého okolí.
Marcela si krabici převzala. S rodinou se nehádala a nevracela se ani k tomu, že jí nedovolili přijít na pohřeb. Mnohem podstatnější pro ni bylo něco jiného. Věci, které jí Alena před svou smrtí odložila, pro ni byly potvrzením, že jejich vztah nevnímala jako obyčejnou známost.
„Mohla jsem se s její rodinou hádat, že jsem ji znala čtyřicet let a že jsem u ní byla v době, kdy mě potřebovala. Nakonec jsem pochopila, že jim nic dokazovat nemusím. Alena věděla, kdo jsem pro ni byla, a já vím, kým byla ona pro mě. To mi už nikdo nevezme,“ říká Marcela.
Krabici má dnes doma ve skříni. Bílé frézie nosí Aleně na hrob několikrát do roka a jednou z těch příležitostí je i den jejich prvního setkání. Datum pohřbu si naopak nezapamatovala. Pro Marcelu totiž jejich čtyřicetileté přátelství nakonec neurčuje několik desítek minut v obřadní síni, na které ji nikdo nepozval, ale všechno, co spolu prožily dávno předtím.
zdroje: autorský text
