Článek
Bylo to obyčejné dopoledne, žádná vypjatá situace, žádný spěch. Přechod přes silnici, který znám nazpaměť. Chodím tudy často a většinou nad tím ani nepřemýšlím. Prostě se rozhlédnu, auto zastaví a jdu. Tentokrát jsem ale zůstal stát. Přede mnou byla starší žena, drobná, s kabelkou pevně sevřenou v ruce. Udělala krok na přechod a pak se zastavila.
Nestála tak, jak stojí někdo nerozhodný. Stála úplně strnule.
Auto v jednom pruhu zastavilo. V tom druhém projelo další. Žena se lehce stáhla zpátky, skoro neznatelně, jako by si to rozmyslela na poslední chvíli. Řidič, který už stál, netrpělivě mávl rukou, ať jde. Ona ale zůstala na místě. Dívala se střídavě doprava a doleva, pak se zadívala před sebe. Vypadala, jako by zvažovala něco mnohem víc než jen přejít silnici.
V tu chvíli jsem si pomyslel, že je možná zmatená. Nebo že se bojí aut. Možná má horší zrak. Možná už si není jistá sama sebou. Tyhle rychlé soudy mi proběhly hlavou dřív, než jsem si je stačil zastavit.
Udělala další krok, pak se znovu zastavila. Auto za mnou zatroubilo. Ne na ni, spíš obecně, do prostoru. Ten zvuk jí viditelně projel tělem. Trhla sebou a ucukla zpátky na chodník. Řidič v prvním autě protočil oči a rozjel se.
Najednou mi to přišlo nepříjemné. Ne kvůli zdržení, ale kvůli té situaci samotné. Kvůli tomu, jak rychle se z obyčejného přechodu stal tlak. Jak málo stačilo, aby se z nejistoty stal problém.
Přistoupil jsem k ní blíž a zeptal se, jestli je v pořádku. Řekl jsem to klidně, skoro potichu, aby to nebylo další vyrušení. Otočila se ke mně a podívala se mi přímo do očí. Ten pohled nebyl zmatený. Byl unavený.
„Já počkám,“ řekla po chvilce. „Tady to jede moc rychle.“
Já počkám.
Ne řekla, že nemůže. Ne že se bojí. Jen že počká.
V té větě bylo víc zkušenosti než slabosti.
Chvíli jsme stáli vedle sebe. Další auta projížděla. Některá zpomalila, jiná ne. Řidiči se dívali jinam. Jeden z nich se znovu netrpělivě rozhlížel. Žena se ani nepohnula. Držela se chodníku, jako by to byl jediný pevný bod.
Řekl jsem jí, že můžeme jít spolu, že auta teď stojí. Přikývla, ale zůstala stát. Až když se auta opravdu zastavila v obou pruzích, udělala první krok. Pomalu, opatrně. Ne z nejistoty, ale z respektu. Každý krok byl vědomý.
Uprostřed přechodu se na okamžik znovu zastavila. Auto v dálce brzdilo. Řidič zvedl ruku, že počká. Tenhle drobný signál jí viditelně ulevil. Pokračovala a došla na druhou stranu.
Tam se nadechla a usmála se. Ne omluvně. Spíš vděčně.
„Dřív bych šla hned,“ řekla, jako by navazovala na rozhovor, který jsme spolu nikdy nevedli. „Ale dneska už si radši dávám pozor.“
Nezeptal jsem se proč. Nebylo to potřeba. To proč viselo ve vzduchu samo.
Došlo mi, že jsem se na ni díval očima někoho, komu se zatím nic nestalo.
Pro mě byl přechod rutinní místo. Pro ni to byl prostor, kde se kdysi něco mohlo pokazit. Možná se pokazilo. Možná viděla nehodu. Možná sama ležela na silnici. Možná jen dlouhé roky sledovala, jak se svět zrychluje a ohleduplnost mizí.
Stál jsem tam ještě chvíli a díval se na auta, která znovu plynule projížděla. Všechno se vrátilo do normálu. Jen já jsem měl pocit, že se něco nepatrně posunulo.
Uvědomil jsem si, jak snadno si pletu opatrnost se slabostí.
Kolikrát jsem si v duchu povzdechl nad někým, kdo jde pomalu. Kolikrát jsem protočil oči nad lidmi, kteří váhají. Kolikrát jsem si pomyslel, že by měli být rozhodnější, rychlejší, jistější. Nikdy mě nenapadlo, že za tím může být paměť těla. Nebo zkušenost, kterou si nesou každý den s sebou.
Ta žena se nezastavila proto, že by nevěděla, co dělat. Zastavila se proto, že věděla přesně, co se může stát.
Když jsem pak přecházel sám, udělal jsem to stejně. Rozhlédl jsem se pečlivěji. Počkal jsem o vteřinu déle. Ne proto, že bych se bál, ale proto, že mi to přišlo najednou rozumné.
Možná to zní přehnaně. Možná je to jen drobný moment, který by někdo jiný hned pustil z hlavy. Ale mně se tam vrátil ještě několikrát. Pokaždé, když jsem si všiml někoho, kdo se zastavil. Kdo nespěchal. Kdo si chránil svůj rytmus.
Došlo mi, že ne všichni máme stejné startovní čáry. A už vůbec ne stejné zkušenosti.
Od té doby se snažím ptát dřív, než si něco pomyslím. Aspoň v duchu. Co když ten člověk není pomalý, ale opatrný. Co když není zmatený, ale poučený. Co když není slabý, ale unavený světem, který po něm chce neustálou pohotovost.
Ta starší žena mi ten den nic nevysvětlovala. Nemusela. Stačilo, že se zastavila. A že jsem se na chvíli zastavil taky já.
A někdy právě v tom zastavení pochopíme víc než v pohybu.
