Článek
Na rodinné oslavy chodím s lehkým napětím. Ne proto, že bych neměla svou rodinu ráda, ale protože vím, že se u jednoho stolu sejde několik generací, názorů a nevyřčených očekávání. Tentokrát šlo o narozeniny, nic velkého. Dort, chlebíčky, víno, děti pobíhající kolem stolu. Říkala jsem si, že to zvládnu v klidu, že si to prostě „odsedím“ a pojedeme domů.
Ze začátku to šlo. Řešily se běžné věci – práce, škola, kdo kde byl na dovolené. Smála jsem se, přikyvovala, byla spíš posluchač než ten, kdo by se chtěl nějak výrazně zapojovat. Byla jsem v módu: hlavně nic nerozvířit. Pak ale přišla řeč na mě. Na práci, na to, že mám pořád něco „rozjetého“, že nejsem nikde naplno. Někdo u stolu se zasmál a jen tak mimochodem pronesl: „Ty se furt hledáš, viď?“ Bylo to řečeno lehce, skoro pobaveně. Jenže mně se v tu chvíli stáhl žaludek.
Chvíli bylo ticho. Ne dlouhé, ale dostatečné na to, aby mi v hlavě naskočilo všechno možné. Jestli se mám smát taky. Jestli to přejít. Nebo se ohradit. Najednou jsem měla pocit, že se na mě všichni dívají a čekají, co udělám. Než jsem se stihla nadechnout, ozval se někdo další. „Ale aspoň něco zkouší,“ řekl. Další se přidal: „Jo, dneska je normální měnit práci, ne sedět třicet let na jednom místě.“ A někdo jiný zase poznamenal, že by na mém místě taky nevěděl, co přesně chce, a že je vlastně fajn, že si to dovoluju hledat.
Seděla jsem tam a poslouchala to, jako by se to netýkalo mě. Čekala jsem spíš ticho, nebo souhlas s tou první poznámkou. Ne obhajobu. Bylo zvláštní slyšet, jak se o mně mluví, aniž bych musela něco vysvětlovat nebo se bránit. Zároveň mě ale bodlo, že ta první věta vůbec zazněla. Že někdo cítil potřebu ji říct nahlas, před ostatními. Došlo mi, jak snadno se na rodinných oslavách sklouzne k hodnocení. Jak rychle se z nevinného povídání stane malý soud.
Snažila jsem se tvářit v klidu, ale uvnitř jsem si přehrávala každé slovo. Říkala jsem si, jestli bych se cítila jinak, kdyby se mě někdo zastal méně. Nebo víc. Nebo vůbec. Najednou jsem nevěděla, jestli mě víc bolí ta poznámka, nebo to, že ji ostatní cítili potřebu „vyrovnat“. Cestou domů jsem o tom přemýšlela znovu. O tom, jak často se podobné věty hází do prostoru bez většího zamyšlení. Jak snadno se dotknou něčeho, co máme sami v sobě nejisté. A jak nečekaně může přijít úleva z míst, odkud ji nečekáme.
Neodjela jsem z oslavy s pocitem vítězství ani křivdy. Spíš s tichým uvědoměním, že některé poznámky se nás dotknou právě proto, že si je sami občas říkáme. A že podpora někdy přijde i tam, kde jsme se připravovali spíš na kritiku.
Od té doby vím, že podobné věty už asi úplně nezmizí. Ale možná už mě příště tolik nerozhodí. Ne proto, že bych měla silnější kůži, ale proto, že jsem si na chvíli uvědomila, že v tom nejsem sama. A že i u jednoho stolu plného lidí se někdy dá najít nečekané pochopení.
