Článek
Na Sněžku jsme vyráželi brzy ráno. Ještě ospalí, s batohy plnými svačin a hlavou nastavenou na výkon. Vyjít, dojít, zvládnout to. Počasí vyšlo, cesta byla plná lidí a já se soustředila hlavně na tempo, dech a to, abych zbytečně nezdržovala. Byl to přesně ten typ výletu, kdy si říkáte, že emoce necháte doma a budete prostě fungovat.
Cestou nahoru jsem vnímala hlavně vlastní tělo. Jak se ozývají lýtka, jak pálí stehna, jak se dech zkracuje. U každé zatáčky jsem si v duchu opakovala, že už to není daleko. Žádná romantika, žádné dojímání. Jen cíl a pár kroků před sebou.
Na vrcholu bylo plno. Lidi si fotili výhled, objímali se, smáli se. Já si sundala batoh, napila se vody a chtěla si jen na chvíli sednout. A právě tehdy jsem si ho všimla. Stál kousek ode mě, opřený o zábradlí, a díval se dolů do údolí. Ne na mobil, ne na ostatní lidi. Jen tiše stál a díval se.
Byl starší, možná kolem sedmdesáti. Měl na sobě obyčejnou bundu, lehce obnošené boty a v ruce držel malou kytici lučních květů. Ne turistickou rekvizitu, ale skutečné květy, které někde cestou natrhal. Vypadal, jako by tam nestál kvůli výkonu, ale kvůli někomu jinému.
Chvíli jsem ho jen pozorovala. Pak jsem si všimla, že si ty květy pokládá na kámen u cesty, pečlivě je upravuje a na okamžik zavře oči. Neudělal žádné velké gesto. Jen tam stál, tiše, s hlavou lehce skloněnou. A mně v tu chvíli došlo, že tenhle výstup nebyl o horách.
Nevím, koho tam oplakával. Partnerku, kamaráda, někoho, s kým sem kdysi šel ruku v ruce. Možná tu byl poprvé sám. Možná sem chodí každý rok. Ale v tom jeho tichu bylo tolik emocí, že mě to úplně odzbrojilo.
Najednou se mi sevřel krk. Únava, kterou jsem do té doby cítila, zmizela a nahradilo ji něco mnohem silnějšího. Připomnělo mi to všechny chvíle, kdy jsem si řekla, že teď se brečet nehodí. Že teď se má jít dál. Že teď není čas. A že emoce si člověk schová na jindy, které často nikdy nepřijde.
Otočila jsem se stranou, aby to nikdo neviděl. Slzy mi tekly samy, bez varování. Nebyly hysterické ani dramatické. Byly tiché, pomalé a zvláštně úlevné. Byl to pláč nad tím, kolik věcí v sobě nosíme a jak málo prostoru jim dáváme.
Ten muž se po chvíli otočil, vzal batoh a pomalu odešel dolů. Bez slova, bez pozornosti okolí. Zůstaly tam jen ty květy na kameni a pocit, který se mi usadil někde hluboko. Uvědomila jsem si, že ne všechny cesty vedou na vrchol kvůli výhledu. Některé vedou hlavně dovnitř.
Když jsme se vydali zpátky dolů, šla jsem pomaleji. Ne proto, že bych nemohla rychleji, ale proto, že jsem nechtěla. V hlavě mi běželo, kolikrát jsem sama sobě zakázala cítit jen proto, abych „to zvládla“. A jak málo stačí k tomu, aby se to na chvíli změnilo.
Sněžka pro mě ten den nebyla o výkonu ani o turistickém zážitku. Byla o tichém setkání, které mi připomnělo, že emoce nejsou slabost. Že i na vrcholu, kde se slaví úspěch, je místo pro smutek, vzpomínky a slzy. A že někdy se člověk rozbrečí ne proto, že už nemůže, ale proto, že si konečně dovolí cítit.
