Článek
Když se Jana před lety rozhodovala, zda byt prodat, nebo pronajmout, nakonec zvolila druhou možnost. Nebyla to žádná zkušená investorka s několika nemovitostmi, jak si podle ní někdy lidé majitele pronajímaných bytů představují. Byt získala v době, kdy se stěhovala za partnerem, a protože na něm stále zbývala část hypotéky, rozhodla se ponechat si ho jako určitou rezervu do budoucna. Na inzerát se jí tehdy ozvali Lucie a Petr, mladý pár, který hledal dlouhodobé bydlení. Jana si dodnes pamatuje, že ji zaujali hlavně tím, že se okamžitě ptali, zda mohou v bytě zůstat několik let. Přesně takové nájemníky hledala. „Nechtěla jsem každých dvanáct měsíců hledat někoho nového. Mnohem důležitější než dostat o pár tisíc korun víc pro mě bylo vědět, že v bytě budou slušní lidé, kteří se o něj postarají,“ vzpomíná.
Ukázalo se, že její rozhodnutí bylo správné. Nájem chodil vždy včas, většinu drobných věcí nájemníci řešili sami a během šesti let se prakticky nestalo, že by Jana musela kvůli bytu něco komplikovaného zařizovat. Když bylo potřeba vyměnit pračku nebo opravit část kuchyňské linky, domluvili se bez hádek. Dokonce ani v letech, kdy ceny nájmů výrazně rostly, Jana částku nezvyšovala pokaždé podle trhu. Měla za to, že dlouhodobý spolehlivý nájemník má svou hodnotu. Jenže postupně začala zdražování pociťovat také ona. Rostly příspěvky do domu, pojištění, servis i další výdaje a zároveň stále splácela úvěr. Letos proto poprvé začala vážně uvažovat o tom, že nájem zvýší o několik tisíc korun.
Místo jednání o ceně přišla jiná zpráva
Než jim změnu oznámila, ozvala se Lucie sama a požádala Janu, zda by se mohly sejít. Jana podle tónu zprávy očekávala, že chtějí z bytu odejít. Když se pak posadily v kuchyni, dozvěděla se pravý důvod. Lucie byla těhotná. S Petrem chtěli v bytě zůstat i s dítětem, protože stěhování by pro ně v danou chvíli znamenalo další velký výdaj. Zároveň ale věděli, že se jejich rodinný rozpočet po nástupu Lucie na mateřskou a následně rodičovskou výrazně změní. Proto se zeptali, jestli by Jana mohla alespoň nějakou dobu ponechat nájem ve stejné výši.
Pro Janu přišla žádost v nejhorší možnou chvíli. Několik dní předtím si totiž spočítala vlastní výdaje a došla k závěru, že současná částka už jí přestává dávat smysl. „Seděla jsem proti ní a vůbec jsem nevěděla, co mám říct. Na jedné straně jsem chápala, proč mě o to prosí. Na druhé straně jsem věděla, že kdybych byt dnes nabídla na trhu, pravděpodobně bych dostala výrazně vyšší nájem. A hlavně jsem sama neměla peněz nazbyt,“ popisuje Jana.
Právě poslední věta pro ni byla důležitá. Nikdy nevnímala byt jako zdroj snadného přivýdělku. Z nájemného platila splátku hypotéky, část nákladů spojených s bytem a snažila se nechávat něco stranou na budoucí opravy. Když se v domě objevila vyšší platba nebo bylo nutné v bytě něco vyměnit, peníze šly z její kapsy. „Rozumím tomu, že nájemník vidí hlavně částku, kterou každý měsíc posílá majiteli. Jenže já zase vidím hypotéku, pojištění, opravy a další výdaje. Nejsem člověk, který má deset bytů a jeden měsíc nižšího výnosu ani nepozná,“ říká.
Vyšší nájem by pro ně mohl znamenat stěhování
Situaci komplikovalo také to, že Jana nájemníkům nechtěla dát výpověď a hledat někoho jiného. Po šesti letech věděla, koho v bytě má. Nikdy nemusela vymáhat nezaplacené peníze, řešit poškozené zařízení ani konflikty se sousedy. Nový nájemník by sice mohl zaplatit více, ale zároveň by představoval neznámou. Na druhé straně ani Lucie s Petrem neměli příliš velkou rezervu. Po narození dítěte by pravděpodobně hledali každou úsporu a výraznější zdražení bydlení by pro ně mohlo znamenat, že budou muset odejít do menšího bytu nebo dál od města.
Jana si proto dala několik dní na rozmyšlenou a nakonec zvolila kompromis. Nájem nezvýšila tolik, kolik původně plánovala. Domluvili se na menším navýšení a zároveň na tom, že se k ceně vrátí za rok, kdy už budou obě strany lépe vědět, jak jejich finanční situace vypadá. „Nebyla jsem z toho úplně nadšená a myslím, že ani oni ne. Možná je to ale známka toho, že jsme se opravdu potkali někde uprostřed. Kdyby jedna strana dostala všechno, co chtěla, zaplatila by za to ta druhá,“ vysvětluje.
Někdy není nikdo tím špatným
Od schůzky už uplynulo několik měsíců a v bytě se zatím nic zásadního nezměnilo. Nájemníci dál platí včas a pomalu připravují jeden z pokojů pro dítě. Jana mezitím doufá, že ji v příštím roce nečeká větší oprava, která by její rozpočet zkomplikovala ještě více. Přiznává ale, že zkušenost změnila její pohled na pronajímání. Dříve pro ni byla výše nájmu především otázkou čísel. Tentokrát za nimi stála konkrétní rodina, kterou znala šest let, a zároveň její vlastní závazky, které nezmizely jen proto, že chtěla být vstřícná.
„Kdyby neplatili nebo se k bytu chovali špatně, rozhodování by bylo jednoduché. Jenže oni jsou výborní nájemníci a já zároveň nemůžu dlouhodobě dotovat jejich bydlení. Myslím, že právě takové situace jsou nejtěžší. Nikdo nikomu nechce ublížit, ale každý má nějakou hranici, za kterou už jít nemůže,“ uzavírá Jana.
