Článek
Petra nastoupila do menší obchodní společnosti krátce před svými osmatřicátými narozeninami. Původně měla na starosti administrativu, postupně ale převzala komunikaci s několika důležitými zákazníky, objednávky, fakturaci a část agendy, kterou předtím řešil její nadřízený. Firma mezitím několikrát změnila kanceláře, vystřídali se v ní zaměstnanci i dva ředitelé, Petra však zůstávala. Vyhovovalo jí prostředí, práci znala téměř zpaměti a měla pocit, že po tolika letech už je jedním z lidí, na které se firma může skutečně spolehnout.
„Nikdy jsem nebyla člověk, který by přišel přesně v osm a ve čtyři vypnul počítač bez ohledu na to, co zůstalo rozdělané. Když bylo potřeba něco dodělat, zůstala jsem. Když někdo onemocněl, vzala jsem část jeho práce. Dělala jsem to proto, že jsem měla pocit, že je to i moje firma,“ říká Petra.
Na večírku přišlo poděkování před celou firmou
Když se blížil konec roku, vedení uspořádalo tradiční firemní večírek. Pro Petru byl tentokrát výjimečný i tím, že ve společnosti pracovala právě deset let. Nečekala žádnou velkou oslavu, ale její šéf během krátkého projevu její výročí skutečně zmínil. Před kolegy jí poděkoval za spolehlivost, zkušenosti a práci, kterou pro firmu během let odvedla. Petra dostala květinu a menší dárek a několik kolegů jí ještě během večera přišlo pogratulovat.
Domů odcházela s dobrým pocitem. V posledních měsících sice zaznamenala určité změny, protože vedení začalo více mluvit o digitalizaci a novém rozdělení práce, nic však podle ní nenaznačovalo, že by se mělo něco zásadního týkat právě jejího místa. Naopak veřejné poděkování vnímala jako potvrzení, že s ní firma dál počítá.
„Říkala jsem si, že deset let v jedné firmě dnes není úplně běžných. Měla jsem radost, že si toho všimli. Ani ve snu by mě nenapadlo, co se bude dít hned po víkendu,“ vzpomíná.
V pondělí ji čekala nová kolegyně
První překvapení přišlo v pondělí ráno. V kanceláři seděla mladší žena, kterou Petra neznala. Vedoucí jí ji představil jako Lucii a vysvětlil, že bude nově pomáhat s administrativou a klientskou agendou. Petru následně požádal, aby jí během následujících týdnů ukázala pracovní postupy, systém objednávek, fakturaci a způsob komunikace s největšími zákazníky.
Zpočátku jí na tom nepřipadalo nic zvláštního. Nové zaměstnance zaučovala už několikrát. Během prvního dne si ale začala všímat, že rozsah toho, co má Lucii předat, je nezvykle široký. Nešlo pouze o základní administrativu. Vedoucí chtěl, aby jí ukázala prakticky celou svou každodenní práci včetně několika činností, které měla dosud na starosti výhradně Petra.
„Když se mě ptala na věci, které jsem řešila jen já a které s běžnou administrativou vůbec nesouvisely, začala jsem mít divný pocit. Pak mi šéf řekl, ať jí předám i kontakty na klienty a svoje postupy. V tu chvíli jsem pochopila, že to asi nebude jen posila do týmu,“ popisuje.
Pravdu se dozvěděla až po přímé otázce
Petra nakonec za vedoucím sama zašla. Chtěla vědět, jak má být práce po příchodu nové kolegyně rozdělena a co přesně bude její vlastní role. Teprve při tomto rozhovoru podle ní zaznělo, že firma připravuje reorganizaci. Část Petřiny agendy měla převzít Lucie a pro Petru vedení plánovalo jinou pozici s menší odpovědností.
Problém nebyl jen v samotné změně. Nabízená pozice měla být podle Petry méně samostatná a znamenala by také nižší finanční ohodnocení. Vedení jí zároveň sdělilo, že pokud nabídku nepřijme, budou muset hledat jiné řešení. Petra tak měla během několika týdnů kompletně zaučit člověka, který měl převzít práci, již si sama během let vytvořila.
„Zeptala jsem se přímo, jestli zaučuji svou náhradu. Chvíli bylo ticho a potom mi šéf řekl, že by to tak nenazýval. Jenže ve výsledku to přesně tak bylo. Já jsem jí měla předat deset let zkušeností a potom se rozhodnout, jestli přijmu horší místo,“ říká.
Nejvíce ji zasáhl způsob, jakým se vše dozvěděla
Petra připouští, že firmy se mění a žádný zaměstnanec nemůže počítat s tím, že jeho pozice zůstane navždy stejná. Sama by podle svých slov dokázala pochopit i reorganizaci, pokud by s ní vedení jednalo otevřeně. Za ponižující však považovala především způsob, jakým se o změně dozvěděla. Několik dní předtím jí zaměstnavatel veřejně děkoval za desetiletou práci, aniž by jí naznačil, že už má připraveného člověka, který převezme značnou část jejího místa.
Následující dny proto chodila do práce s pocitem, který předtím nezažila. Lucii nic nevyčítala, protože rychle pochopila, že nová kolegyně o celé situaci pravděpodobně také neví všechny podrobnosti. Zaučování ale pro Petru přestalo být běžnou pracovní povinností. Každý postup, heslo, kontakt nebo zkušenost, kterou předávala, jí připomínaly, že zároveň pomáhá firmě připravit se na dobu, kdy ji už možná nebude potřebovat.
„Na Lucii jsem se nezlobila. Ona za to nemohla. Bylo mi ale zvláštně, když jsem jí vysvětlovala věci, které jsem roky budovala, a věděla jsem, že za pár týdnů je možná bude dělat místo mě. Připadala jsem si, jako bych si sama balila pracovní stůl, jen mnohem pomaleji,“ říká Petra.
Nabídku nakonec odmítla
Po několika dnech se rozhodla, že novou pozici za nabízených podmínek přijmout nechce. Největší obavy měla z hledání nové práce téměř v padesáti letech, protože dlouhou dobu nikam neposílala životopis a na pracovním pohovoru nebyla více než deset let. Současně ale věděla, že pokud ve firmě zůstane za podmínek, které vnímala jako výrazné zhoršení, bude jí celá situace připomínána každý den.
Začala proto reagovat na pracovní nabídky ještě v době, kdy stále dokončovala zaučení své nové kolegyně. První týdny nebyly jednoduché, po několika pohovorech však získala nabídku na administrativně-obchodní pozici v jiné společnosti. Platově si výrazně nepolepšila, dostala ale smlouvu na práci, která odpovídala jejím zkušenostem.
„Kdyby se mnou tehdy jednali na rovinu, možná bych nad nějakou změnou ve firmě přemýšlela. Nejvíc mě nezranilo to, že chtěli moje místo změnit. Vadilo mi, že už měli rozhodnuto, přede mnou mi poděkovali za loajalitu a hned potom očekávali, že jim bez řečí připravím člověka, který mě nahradí,“ uzavírá Petra.
zdroje: autorský text
