Článek
Aleně bylo třiapadesát a dlouhé roky pracovala v administrativě středně velké firmy. Nebyla člověkem, který by každé dva roky hledal něco nového. Práci znala, měla ráda svůj zavedený režim a především lidi kolem sebe. Některé kolegyně znala téměř od začátku. Společně prošly svatbami, rozvody, narozením dětí i nemocemi rodičů. Když některá potřebovala vyměnit směnu nebo pomoci s úkolem, Alena většinou neodmítla. I proto ji vůbec nenapadlo, že jedno úterní dopoledne může všechno skončit.
Vedoucí si ji zavolal do zasedací místnosti, kde už seděla personalistka. V tu chvíli podle Aleny pochopila, že nepůjde o běžnou pracovní schůzku. Firma měnila strukturu oddělení a její pracovní místo mělo zaniknout. Dostala vysvětlení, informace k ukončení pracovního poměru a několik vět o tom, že její práce byla dlouhé roky přínosem. Poslouchala, ale většinu z toho si později ani nedokázala vybavit. „Seděla jsem tam a přemýšlela, jestli jsem něco neudělala špatně. Po dvaceti letech jsem najednou slyšela, že už pro mě vlastně není místo. Připadala jsem si, jako kdyby někdo během několika minut vymazal velkou část mého života,“ vzpomínala.
Nejtěžší pro ni nebyla ani samotná představa hledání nové práce. V první chvíli byla přesvědčená, že alespoň lidé, se kterými trávila každý den, jí pomohou situaci zvládnout. Když se vrátila do kanceláře, několik kolegů už o jejím odchodu vědělo. Někteří jí řekli, že je jim to líto, další se tématu raději vyhnuli. Alena si tehdy jejich rozpačitost vysvětlovala tím, že nevědí, co říct.
Poslední den čekala něco, co nepřišlo
Během posledního týdne předávala agendu mladší kolegyni, vysvětlovala jí jednotlivé postupy a sepisovala informace, aby po ní nezůstal chaos. Právě při tom si začala všímat, že atmosféra kolem ní je jiná. Společné obědy pokračovaly, jen se jí už nikdo automaticky nezeptal, jestli jde také. V kanceláři se řešily plány na další měsíce, firemní akce nebo dovolené a Alena poprvé stála vedle lidí, mezi které ještě před několika dny patřila, jako někdo cizí.
Poslední pracovní den přinesla zákusky. Nedělala z odchodu velkou událost, ale v duchu čekala, že si alespoň na chvíli společně sednou. Nakonec za ní přišlo několik lidí jednotlivě, rozloučili se a popřáli jí hodně štěstí. Dvě kolegyně, které považovala za nejbližší, ji objaly a slíbily, že se určitě brzy uvidí. „Jedna mi říkala, že se přece nic nemění a že práce není důvod, abychom se přestaly vídat. Druhá navrhovala kávu hned další týden. Odcházela jsem smutná, ale říkala jsem si, že alespoň ty lidi neztratím,“ popisovala Alena.
První týden doma jí několik zpráv skutečně přišlo. Většinou šlo o krátké otázky související s prací, protože kolegové nemohli něco najít nebo si nebyli jistí některým postupem. Alena odpovídala ochotně. Když však pracovní dotazy skončily, skončila postupně i většina ostatní komunikace.
Na kávu nakonec neměl čas nikdo
Alena se nejprve ozývala sama. Jedné kolegyni napsala, zda stále platí slíbená káva. Odpověděla jí, že má náročný týden a ozve se později. Neozvala se. Druhá měla nemocné dítě, potom dovolenou a následně uzávěrku. Když Alena po několika týdnech navrhla konkrétní termín znovu, přišla odpověď až druhý den a bez dalšího návrhu.
Nechtěla působit dotěrně, a tak přestala psát. Přesvědčovala sama sebe, že lidé mají své starosti a že bez každodenního kontaktu je přirozené, když se vztahy trochu změní. Jenže potom na sociální síti zahlédla fotografii z restaurace. U jednoho stolu seděla téměř celá její bývalá kancelář včetně obou kolegyň, které několik týdnů neměly čas zajít s ní na kávu. Nešlo o firemní akci, ale o jejich pravidelné společné posezení, na které dříve chodila také.
„Tohle mě zasáhlo víc než výpověď. O práci jsem věděla, že ji můžu ztratit. U těch lidí jsem si ale dvacet let myslela, že mě mají rádi i mimo kancelář. Najednou mi došlo, že pro některé z nich jsem byla součástí jejich života jen do chvíle, dokud jsem každé ráno seděla vedle nich,“ přiznala.
Hledání práce jí sebevědomí příliš nevrátilo
Ztráta zaměstnání se mezitím začala podepisovat i na jejím sebevědomí. Alena dlouho žádný životopis nepotřebovala a při jeho přípravě měla pocit, že všechno, co umí, působí vedle požadavků v pracovních inzerátech zastarale. Na některé pozice poslala životopis bez odpovědi, jinde dostala zamítavou zprávu během několika dnů. Při jednom pohovoru se jí personalistka několikrát ptala, zda zvládne nové systémy a rychlé pracovní tempo. Přestože otázky samy o sobě mohly být běžnou součástí výběrového řízení, Alena z nich odcházela s pocitem, že její věk začíná hrát větší roli než dvacet let zkušeností.
Nejhorší byly chvíle, kdy měla příliš mnoho času přemýšlet. Začala zpětně rozebírat, zda se měla více vzdělávat, dříve změnit práci nebo si víc hlídat vztahy mimo zaměstnání. Její dosavadní svět byl totiž mnohem více spojený s firmou, než si kdy připouštěla. Kolegové nebyli jen lidé od vedlejšího stolu. Byli to lidé, kterým vozila drobnosti z dovolené, znala jména jejich dětí a některým chodila na rodinné oslavy.
Jedna zpráva jí definitivně otevřela oči
Přibližně po třech měsících se jí ozvala bývalá kolegyně, která na její poslední dvě zprávy téměř nereagovala. Alena na okamžik pocítila radost, protože si myslela, že si na ni konečně někdo vzpomněl. Zpráva však měla jiný důvod. Kolegyně potřebovala poradit, kde Alena ukládala podklady k jedné starší zakázce, protože je nikdo nemohl dohledat.
Alena jí odpověděla, kde dokumenty pravděpodobně najdou. Potom telefon položila na stůl a uvědomila si, že už ji to tentokrát ani nezabolelo. Bylo to jen definitivní potvrzení něčeho, co několik předchozích měsíců nechtěla přijmout. Některá přátelství, o kterých byla přesvědčená, že přežila dvě desetiletí, ve skutečnosti nikdy neopustila dveře kanceláře.
„Dřív bych kvůli nim okamžitě otevřela počítač a hledala to sama. Tentokrát jsem jen napsala, kde to mají. Asi jsem konečně pochopila, že už nejsem jejich kolegyně a nemusím se pořád snažit dokazovat, že jsem pro ně užitečná,“ řekla.
O několik týdnů později nastoupila Alena do menší firmy, zpočátku jen na zkrácený úvazek. Nebyla to práce, kterou si představovala na začátku hledání, ale postupně jí vrátila pocit, že její zkušenosti mají stále hodnotu. Se dvěma bývalými kolegy zůstala v občasném kontaktu, většina ostatních z jejího života zmizela úplně. Když se jí dnes někdo zeptá, zda lituje dvaceti let v předchozí firmě, odpovídá, že ne. Jen už mnohem lépe rozlišuje mezi člověkem, se kterým dobře vychází v práci, a člověkem, který zůstane i tehdy, když společná kancelář přestane existovat.
zdroje: autorský text
