Po šedesátce se milují, ale společný byt nechtějí. Vztah na dvě adresy není jen výstřelek

Aleně je 66 let. Ve svém bytě žije téměř dvacet let a po rozvodu si ho postupně zařídila přesně tak, jak chtěla. Má své knihy, květiny, oblíbené křeslo u okna i drobné rituály, kterých se po letech nechce vzdávat. Když před několika lety poznala Pavla, dlouho vůbec nepřemýšlela nad tím, že by se jejich vztah měl jednou automaticky proměnit ve společné bydlení. On měl svůj byt, ona svůj a oběma takové uspořádání vyhovovalo.

„Mám ho ráda a chci s ním být. Jen už nepotřebuji dokazovat vážnost vztahu tím, že si přestěhujeme věci do jedné skříně. Když jsme spolu, jsme spolu proto, že chceme, ne proto, že večer prostě oba musíme domů na stejnou adresu,“ vysvětluje Alena v modelovém příběhu, který ilustruje důvody popisované ve výzkumech partnerských vztahů ve vyšším věku.

U mladších párů bývá společné bydlení často přirozeným krokem k budování rodiny. Po šedesátce ale lidé mohou vstupovat do nového vztahu v úplně jiné životní situaci. Mají vlastní bydlení, majetek, zavedený způsob života, dospělé děti a za sebou mnohdy desítky let manželství nebo soužití. Spojit dvě domácnosti proto není jen otázkou toho, kdo si ke komu přestěhuje kartáček na zuby. Znamená to znovu nastavovat pravidla běžného života, hospodaření, péče o domácnost i vztahů s rodinami obou partnerů.

Právě tuto zkušenost má i Alena. V prvním manželství podle svého modelového příběhu dlouhá léta řešila domácnost, děti a běžné povinnosti. Když se později osamostatnila, zjistila, že jí vlastní prostor vyhovuje. Nového partnera proto nevnímá jako člověka, se kterým musí automaticky vytvořit další společnou domácnost.

„Ve dvaceti jsem měla pocit, že správný vztah znamená společný byt, společný účet a všechno dohromady. Dnes už to tak necítím. Nechci znovu řešit, kdo nechal nádobí ve dřezu nebo proč někdo večer sleduje televizi, když já chci číst. Tyhle maličkosti vypadají směšně, ale po letech jsou právě ony někdy nejúnavnější,“ říká Alena.

Podobné motivace nejsou jen literární konstrukcí. Starší výzkumy LAT vztahů popisují právě snahu zachovat autonomii, vlastní zaběhnutý život a někdy také neochotu vracet se k návykům či problémům, které lidé zažívali v předchozích manželstvích. Samostatné bydlení může umožnit partnerskou blízkost, aniž by člověk musel úplně sloučit každodenní život s druhým.

Po šedesátce navíc nový vztah málokdy vzniká ve vzduchoprázdnu. Oba partneři mohou mít děti a vnoučata, vlastní nemovitosti, úspory nebo jiný majetek, který v budoucnu chtějí předat rodině. Právě finance a obava z komplikovaného slučování majetku se ve výzkumech objevují jako jeden z důvodů, proč někteří starší lidé preferují vztah bez společné domácnosti. Neznamená to, že by si navzájem nevěřili. Spíše už mají za sebou desítky let života, během nichž něco vybudovali, a nechtějí znovu všechno spojovat.

Pro Alenu by stěhování znamenalo také otázku, co udělat s vlastním bytem. Prodat ho nechce a opustit také ne. Pavel je ve stejné situaci. Oba mají dospělé děti a oba chtějí mít ve svých majetkových záležitostech jasno.

„Nechci, aby moje děti jednou měly pocit, že kvůli novému vztahu vznikl nějaký chaos kolem bytu nebo peněz. Pavel to má podobně. Každý máme svoje a na společné věci se domluvíme. Kupodivu je kvůli tomu mezi námi o penězích mnohem méně hádek,“ popisuje Alena.

Výzkumná literatura skutečně ukazuje, že u starších lidí mohou do rozhodování vstupovat snaha zachovat samostatné finance, majetek a budoucí dědictví pro děti. Studie založená na rozhovorech s lidmi ve věku 55 až 92 let publikovaná v roce 2025 rovněž popsala obavy spojené s ochranou rodinného majetku jako jeden z důvodů, proč část respondentů volila méně formální partnerství nebo oddělené domácnosti.

Zvenčí může vztah na dvě adresy působit skoro jako obyčejné chození. Rozdíl ale může být značný. Partneři se mohou považovat za dlouhodobý pár, trávit spolu několik dní v týdnu, společně cestovat, navštěvovat rodinu nebo si pomáhat ve chvíli, kdy má jeden z nich problém. Samostatné bydlení přitom nemusí znamenat menší blízkost ani absenci intimního života.

Alena s Pavlem mají nastaveno, že několik nocí v týdnu tráví spolu, ale žádný pevný rozpis neexistuje. Někdy zůstane ona u něj, jindy on u ní. Existují také dny, kdy se vůbec nevidí.

„Možná to zní zvláštně, ale právě tím, že se nevidíme automaticky každý večer, se na sebe pořád těšíme. Neřešíme, že každý potřebuje jinak spát, jinak vstává nebo chce mít někdy klid. A intimita tím podle mě vůbec netrpí. Spíš naopak, protože ze vztahu nezmizelo očekávání,“ říká.

Výzkum LAT vztahů ve vyšším věku dlouhodobě upozorňuje právě na kombinaci partnerské blízkosti a ochrany vlastní autonomie. Kvalitativní studie popsaly, že někteří starší partneři aktivně udržují určitou míru oddělenosti a právě tu považují za důležitou pro spokojenost ve vztahu.

Výrazný pohled na tento způsob partnerství přinesla práce výzkumníků Yang Hua a Roryho Coultera publikovaná v časopise The Journals of Gerontology: Series B. Autoři pracovali s britskými dlouhodobými daty z let 2011 až 2023. Analýza zahrnovala 15 237 lidí ve věku 60 až 85 let a celkem téměř 94 tisíc pozorování jejich života v různých obdobích.

Výsledky ukázaly, že starší lidé žijící v LAT vztahu vykazovali celkově lepší ukazatele duševního zdraví než lidé bez partnera. Mezi lidmi v LAT vztazích, manželství a nesezdaném společném soužití přitom vědci v celkovém srovnání zjistili jen malé rozdíly. U lidí, kteří z osamělého života vstoupili do LAT vztahu, se duševní zdraví zlepšovalo, zatímco ukončení takového vztahu bylo spojeno se zhoršením. Studie současně neříká, že oddělené bydlení je automaticky zdravější než manželství ani že by tento model vyhovoval každému.

Ve sledované britské populaci ve vyšším věku tvořily LAT vztahy přibližně tři až čtyři procenta. Autoři zároveň upozornili, že u starších lidí, kteří po období bez partnera nový vztah navázali, bylo právě partnerství s oddělenými domácnostmi důležitou variantou. Výsledky proto zpochybňují jednoduchou představu, podle níž musí kvalitní dlouhodobý vztah automaticky znamenat společné bydlení.

Pro Alenu přitom oddělené bydlení není přechodnou etapou před stěhováním. Právě to bývá jeden z největších rozdílů mezi některými LAT vztahy mladších a starších lidí. Zatímco v mladém věku může dvojice bydlet odděleně proto, že zatím nemá dost peněz nebo vhodný byt, po šedesátce může jít o zcela vědomé dlouhodobé rozhodnutí.

Alena připouští, že okolí jejich uspořádání zpočátku nechápalo. Někteří známí předpokládali, že vztah není dost vážný, jiní se ptali, kdy se konečně sestěhují. Po několika letech už podobné otázky téměř zmizely.

„Asi nejdéle mi trvalo pochopit, že nemusím svůj vztah nikomu vysvětlovat. Jsme spolu několik let, jsme si blízcí a víme, že se na sebe můžeme spolehnout. To, že má každý na občance jinou adresu, na tom nic nemění,“ říká.

Právě v tom může být hlavní pointa vztahů na dvě adresy. Pro část lidí nemusí být společná domácnost konečným potvrzením lásky. Po desítkách let života mohou hledat jinou rovnováhu – mít partnera, s nímž sdílejí blízkost, intimitu i běžné starosti, ale současně nepřijít o vlastní prostor, který si během života vytvořili.

zdroje: autorský text