Článek
Londýn měl v polovině 19. století více než dva a půl milionu obyvatel. Způsob odvádění odpadu za rychlým růstem metropole zaostával. Žumpy, starší stoky a přibývající splachovací toalety tvořily soustavu, která posílala stále větší množství nečistot do vodních toků a nakonec do Temže.
Horko vystupňovalo dlouho známý problém
Když přišlo horké a poměrně suché počasí, nižší průtok a rozklad organických zbytků zápach zesílily. Kolem řeky se špatně bydlelo i pracovalo. Nepříjemný pach provázel cesty podél nábřeží a přes mosty.
Potíže tedy nezačaly jediného letního dne. Město už dříve vědělo, že je řeka silně znečištěná. V roce 1858 se však situace výrazně dotkla také lidí, kteří mohli rozhodnout o penězích na nápravu. Parlament stojící u Temže před zápachem neuchránily ani závěsy ošetřované chlorovým vápnem.
To dodalo naléhavost projektu, pro který se předtím obtížně hledala podpora. Schválení financování trvalo pouhých osmnáct dnů. Vlastní stavba ovšem měla zabrat řadu let.
Zápach lidé spojovali s cholerou
Za obavami nebylo jen nepohodlí. Londýn zažil závažné epidemie cholery a mnoho lidí věřilo, že nemoc způsobuje zkažený vzduch a škodlivé výpary, takzvaná miasmata. Nepříjemný pach proto vnímali i jako bezprostřední zdravotní hrozbu.
Lékař John Snow už při epidemii v roce 1854 sledoval jinou stopu. Zjišťoval, odkud nemocní v Soho čerpali vodu, a soustředil pozornost na pumpu v Broad Street. Dne 8. září byla po jeho naléhání odstraněna její rukojeť. Ani tento zásah však neznamenal okamžité všeobecné přijetí souvislosti mezi nákazou a kontaminovanou vodou.
Člověk mohl pít nebezpečnou vodu, která na pohled vypadala čistě a výrazně nezapáchala. Politický tlak vyvolaný pachem tak částečně vycházel z mylné představy, přesto pomohl prosadit potřebnou změnu v odvádění splašků.
Pod městem vznikly kilometry hlavních stok
Technické řešení připravoval Joseph Bazalgette už před krizovým létem. Jeho plán propojil menší stoky s velkými sběrači, které měly odvádět odpadní vody na východ, dál od hustě osídleného centra.
Hlavní stoky dosáhly délky přibližně 82 mil, tedy 132 kilometrů. Navazovala na ně rozsáhlá místní síť. Tam, kde přirozený spád nestačil, pomáhaly čerpací stanice, například v Deptfordu, Crossness a Abbey Mills.
Práce zasáhly i prostor nad zemí. Nábřežní stavby poskytly místo pro kanalizaci a současně přinesly plochy využitelné pro dopravu a veřejný prostor. V některých úsecích se stavební činnost propojila s vedením podzemní železnice.
Otevřením v roce 1865 práce neskončily
Nová kanalizace byla slavnostně uvedena do provozu roku 1865, další dokončování pokračovalo do roku 1875. Systém zprvu splašky hlavně přesouval dál po toku, nečistil je způsobem dnešních čistíren. Zlepšení poměrů v centru proto neznamenalo konec veškerého znečištění.
Pro Londýn přesto šlo o zásadní změnu. Místní odtoky se staly součástí společně navržené infrastruktury, jejíž některé části slouží dodnes. John Snow se těchto výsledků nedožil. Zemřel 16. června 1858, právě v době, kdy začínalo nejznámější londýnské léto zápachu.
