Článek
Sny se naplní, když se člověk nevzdá ani ve chvílích, kdy se mu zdá, že se všechno obrací proti němu. I když mu dochází síly, které nechal v půli trati. Tohle přesně vystihuje životní dráhu Kateřiny Neumannové, která se do svého vysněného cíle neprobojovala díky náhodě, ale díky vytrvalosti a síle, kterou v sobě znovu a znovu nacházela navzdory nástrahám, jež se jí neustále stavěly do cesty. Psala se zima roku 2006 a Kateřina stála v Turíně na startu své páté olympiády.
Na krku už měla tři stříbra a jeden bronz a tentokrát věděla, že je to naposledy, kdy může bojovat o vysněnou medaili, která jí zatím unikala. Všechno v jejím životě se v tu chvíli soustředilo do jediné touhy. Chtěla podtrhnout roky práce tím nejcennějším kovem. Jenže olympiáda má vlastní scénář a cesta k vysněnému vrcholu se začala komplikovat. Největší naději vkládala do skiatlonu.
Věřila si, že právě tam přijde její chvíle. Dlouho se držela v čele, ale v závěru nad ní zvítězila Kristina Šmigunová a rozdíl nebyl ani dvousekundový. Kateřina si tehdy uvědomovala, že stříbro je velká věc, ale zároveň cítila, jak těžké je poslouchat hymnu jiné země ve chvíli, kdy člověk sám touží stát nejvýš. Závod na deset kilometrů klasicky pro ni rovněž nezářil. Páté místo bylo daleko za tím, co si představovala. Poslední možností se tak stal třicetikilometrový závod volnou technikou s hromadným startem.
Ten, který neměla v oblibě. V tu dobu se navíc přidaly zdravotní potíže. Začala cítit bolest v šíji a tělo se pralo s virózou. Lékaři v čele s Pavlem Kolářem se jí snažili co nejrychleji postavit na nohy a ona sama věděla, že její příležitost je právě teď. Neměla co ztratit, mohla už jen překvapit. Závod byl dlouhý a náročný, ale Kateřina se držela mezi nejlepšími. Kilometr před cílem to pro ni vypadalo jen na čtvrté místo, ale tehdy ukázala, proč patří mezi sportovní legendy.
V prudkém stoupání našla poslední zbytky sil, posunula se na třetí příčku a na cílové rovince předvedla výkon, který se dodnes připomíná jako učebnicový příklad bojovnosti. Přeletěla kolem Rusky Jevgenije Čepalovové i Polky Justyny Kowalczykové a její finiš se stal symbolem okamžiku, kdy se rozhoduje o všem. V paměti jí zůstaly právě ty vteřiny, kdy soupeřky míjela. Ne proto, že by si vybavovala samotný cíl, ale kvůli tomu pocitu jistoty, kdy věděla, že ten závod už z ruky nepustí.
Osvobozující moment po šestnácti letech dřiny. V den, kdy se loučila s olympijskou kariérou, se zároveň dotkla vrcholu, o kterém snila celou dobu. Mluvila o obrovské chuti bojovat až do posledních metrů. Bylo to období, kdy toho měla za sebou nespočet a únava na ni doléhala víc než jindy. A právě tehdy se ukázalo, jak silný vliv na její život měla její malá dcera Lucinka. Když po doběhu běžela v náručí k mámě, vytvořily společně obraz, který si pamatuje dodnes.
A nebyl to jen citový moment. Dcera jí pomohla najít vnitřní klid v době, kdy se cítila přetížená. Díky ní měla důvod znovu začít po pauze, znovu se postavit na start a věřit si. Soukromý život jí přinesl rovnováhu, kterou v závěru kariéry potřebovala víc než kdy jindy. Příběh Kateřiny Neumannové uzavírá zlatá tečka za cestou, která vůbec nebyla přímočará a jasně daná. Musela si projít vším a svůj pravý koníček najít. Začínala u rychlostní kanoistiky, ale problémy se zády ji přivedly k běžeckému lyžování. Rozhodnutí, jež se tehdy mohlo zdát riskantní, se nakonec stalo osudovým směrem. Roky práce ji dovedly k tomu, že se z dívky hledající nový sport stala královna své disciplíny. A její příběh dodnes připomíná, že se člověk nesmí vzdát ve chvíli, kdy to bolí nejvíc. Právě tam totiž často začíná cesta ke splněnému snu.
Zdroje:
