Článek
Ranní směna pro mě nezačíná zvoněním budíku, ale pocitem, že je ještě noc. Město je tiché, ulice prázdné a tramvaj skoro prázdná. Sedím u okna, dívám se do tmy a v hlavě si projíždím, co všechno mě čeká, ještě než do obchodu vůbec někdo vstoupí. Zatímco jiní si doma vaří kávu, já už si oblékám pracovní vestu a vážu si vlasy do gumičky.
Do prodejny přicházíme v době, kdy venku sotva začíná svítat. Dveře jsou zamčené, rolety stažené a obchod působí zvláštně prázdně. Bez hudby, bez hluku, bez lidí. Je to krátký moment klidu, který ale netrvá dlouho. Každá z nás ví, že času není nazbyt. Ranní směna má přesný rytmus a ten se nedá zpomalit.
Nejdřív zapnout pokladnu. Zkontrolovat, jestli funguje systém, jestli se tisknou účtenky, jestli terminál bere kartu. Počítám hotovost, přepočítávám drobné, kontroluji, jestli sedí včerejší uzávěrka. Všechno musí vyjít na korunu přesně. Když něco nesedí, řeší se to hned. Ne až později, ne po otevření. Chyba na začátku dne se s vámi táhne až do večera.
Pak přijde na řadu obchod samotný. Zboží, které dorazilo brzy ráno, je potřeba převzít, zkontrolovat a roznést. Regály se plní, starší kusy se posouvají dopředu, hlídá se datum spotřeby. Někde chybí cenovka, jinde je potřeba vyměnit akční štítek. Zákazník má pocit, že je všechno samozřejmé, ale za každou cenou je něčí práce.
Mezitím si v hlavě hlídám čas. Vím, kolik minut mám na jednotlivé úkoly. Vím, že jakmile se otevřou dveře, už nebude prostor něco dohánět. Co není hotové do té doby, to se pak řeší za pochodu, mezi lidmi, otázkami a pípáním pokladny. Ráno je jediná chvíle, kdy si můžeme dovolit soustředění.
Občas se stane, že něco nejde podle plánu. Nejede systém, chybí dodávka, nesedí počty. V tu chvíli se nervozita rychle přenáší na celý tým. Nikdo nekřičí, nikdo nepanikaří nahlas, ale je to cítit. Zrychlené pohyby, kratší věty, rychlé pohledy na hodiny. Hlavně to stihnout, než přijdou první lidi.
Když se blíží otevření, obchod se pomalu probouzí. Rozsvítí se všechna světla, zapne se hudba, dveře se připravují k odemčení. Upravím si oblečení, zhluboka se nadechnu a postavím se za pokladnu. V tu chvíli ze mě musí být někdo jiný než ta unavená žena z tramvaje.
První zákazníci přicházejí přesně. Někteří spěchají do práce, jiní si přišli jen pro pečivo a kávu. Většina z nich netuší, že jsem tady už několik hodin. Vidí jen úsměv, pozdrav a rychlé odbavení. Nikdo se neptá, kolik práce bylo potřeba, aby si mohli v klidu nakoupit.
Během dopoledne se obchod zaplní a ranní klid je pryč. Fronty, dotazy, stížnosti, drobné problémy. V hlavě ale pořád cítím ten ranní rozjezd. To, že den už běží dlouho, i když je teprve dopoledne. Ranní směna má zvláštní únavu, která se nedá dospat.
Někdy slyším poznámky o tom, jak je práce za pokladnou jednoduchá. Jak si jen sedíme a pípáme zboží. Usměju se a neříkám nic. Ne proto, že bych nevěděla, co odpovědět, ale protože vím, že to nemá cenu vysvětlovat. Dokud si to člověk nezažije, nepochopí.
Nejde jen o fyzickou práci. Je to i hlídání chyb, peněz, systému, lidí. Je to neustálá pozornost a odpovědnost, která nekončí ani ve chvíli, kdy si jdete odskočit. Pokladna není jen místo, kde se platí. Je to bod, kde se potkává celý obchod.
Když se směna blíží ke konci, cítím úlevu, ale i zvláštní prázdno. Den je v plném proudu, obchod žije a já už jsem unavená. Předávám pokladnu, počítám hotovost, kontroluji čísla. Zase musí všechno sedět. I odchod má svá pravidla.
Venku je mezitím úplně jiný svět než ráno. Lidi chodí po ulicích, kavárny jsou plné, město žije. Já si sundám vestu a na chvíli se zastavím. Dojde mi, že většina z těch, kteří dnes prošli kolem mé pokladny, netuší, jak ten jejich obyčejný nákup vlastně začal.
A možná je to tak v pořádku. Moje práce není vidět, ale bez ní by ten den pro ostatní nezačal tak hladce. A já si to připomenu pokaždé, když další ráno znovu vstávám dřív než den lidí.
