Článek
Odpoledne stojím před domem a snažím se tvářit nadšeně. Realitní makléř mluví plynule, s jistotou člověka, který tenhle byt ukazoval už mockrát. Otevírá dveře, nechává mě vejít první a hned na chodbě začne vyjmenovávat benefity. Světlo, dispozice, klidná ulice. Přikyvuju a v duchu si říkám, že takhle nějak by to asi mělo vypadat, když se díváte na místo, kde byste mohli bydlet.
Procházíme obývákem, kuchyní, ložnicí. Všechno je čisté, uhlazené, až trochu podezřele dokonalé. Ten typ bytu, kde nic nepřebývá a nic nechybí. Makléř se usmívá, ukazuje na okna, vypráví o sousedech, o tom, jak je tady klid. Já si představuju obyčejné věci – ráno s kávou, večer na gauči, víkendy, kdy nikam nespěchám. V hlavě mi to začíná dávat smysl.
Možná by tohle fakt mohlo vyjít, probleskne mi hlavou.
Makléř pokračuje v prohlídce s lehkostí, jako by přesně věděl, kdy mám začít být přesvědčená. Otevírá dveře do pracovny, mluví o úložných prostorech a já si všímám, jak samozřejmě se pohybuje. Jako by ten byt znal do posledního detailu. A možná právě proto mě napadne podívat se tam, kam se běžně nekouká.
Jedna skříň navíc
Stojíme v chodbě a on mimochodem zmíní vestavěné skříně. Automaticky jednu otevře, ukáže police, zavře. Druhá zůstává zavřená. Nevím proč, ale natáhnu ruku a otevřu ji sama. Makléř na vteřinu ztichne. Jen nepatrně, skoro nepostřehnutelně. Uvnitř není prázdno. Jsou tam krabice. Hodně krabic. A za nimi něco, co tam očividně nemělo být vidět.
V tu chvíli se mi v hlavě rozsvítí kontrolka. Ten byt najednou přestane být kulisou a začne být skutečný. Makléř se rychle nadechne a začne mluvit. O tom, že majitel se teprve stěhoval. Že je to detail. Že to samozřejmě zmizí. Já ale stojím a dívám se dovnitř té skříně a mám pocit, že koukám spíš na odpověď než na nepořádek.
Proč mi to neukázal sám? ptám se v duchu.
Najednou si všímám dalších drobností. Lehce poškrábané dveře, které jsem předtím přehlédla. Zvláštní zápach, co se drží v chodbě. Ticho v domě, které už nepůsobí klidně, ale prázdně. Celý ten „splněný sen“ začne ztrácet kontury.
Když nadšení vystřídá pochybnost
Makléř mluví dál, ale já ho už poslouchám jen napůl. Hlavou mi běží, kolik takových detailů bych si všimla až později. Kolik věcí by vyplavalo na povrch ve chvíli, kdy už by bylo pozdě couvnout. Ten byt je hezký, ale něco v něm nesedí. A není to jen ta skříň.
Uvědomím si, jak snadné je nechat se unést prvními dojmy. Jak rychle člověk začne věřit cizímu nadšení, když sám chce věřit. Chci bydlet. Chci to mít vyřešené. Chci mít pocit, že se něco posouvá. A přesně na to ten byt hrál.
Makléř se na mě podívá a čeká reakci. Já skříň zavřu. Pomalu. Bez komentáře. V tu chvíli je mi jasné, že tohle místo nebude moje. Ne proto, že by bylo špatné. Ale proto, že ve mně zanechalo pochybnost, která už nezmizí.
Loučíme se zdvořile. On ještě jednou zopakuje, že je byt výjimečný. Já přikyvuju, obouvám se a cítím zvláštní úlevu. Jakmile vyjdu ven, nadechnu se studeného vzduchu a dojde mi, že jsem vlastně ráda, že jsem tu skříň otevřela.
Protože někdy stačí opravdu málo. Jedna klika, jedno rozhodnutí, jeden moment, kdy se přestaneme dívat očima někoho jiného. A začneme konečně věřit tomu, co cítíme sami.
