Článek
Jejich otec zemřel po krátké nemoci a obě dcery jeho odchod nesly těžce. Matku ztratily už před několika lety a Karel od té doby žil sám v domku, ve kterém sestry vyrůstaly. Po pohřbu se Radka nabídla, že všechny záležitosti kolem krematoria dokončí. Iveta souhlasila. Bylo jí jedno, která z nich urnu vyzvedne, protože podle dohody měla být během několika týdnů uložena do rodinného hrobu. Čekaly jen na vhodný termín a na kamenickou firmu, která měla hrob otevřít. „Ani ve snu mě nenapadlo, že bych měla sestře říkat, ať mi podepíše nějaké potvrzení. Byl to přece náš táta. Myslela jsem, že v takové věci si můžeme věřit,“ vzpomínala později Iveta.
Napětí mezi nimi se objevilo až ve chvíli, kdy začaly řešit pozůstalost. Otec po sobě zanechal dům, menší úspory a několik pozemků po svých rodičích. Iveta předpokládala, že se majetek rozdělí podle dědického řízení a obě budou respektovat výsledek. Radka ale začala tvrdit, že do domu v posledních letech investovala více času i peněz. Otci nakupovala, vozila ho k lékaři a pomáhala mu s opravami. Podle ní proto nebylo spravedlivé, aby sestry dostaly stejný podíl. Iveta uznávala, že Radka otci pomáhala častěji, zároveň však připomínala, že sama bydlela téměř sto kilometrů daleko a za otcem pravidelně jezdila.
Termín uložení urny se stále odsouval
Když se blížil domluvený termín uložení urny, Iveta sestře zavolala. Radka jí však oznámila, že se jí datum nehodí. O týden později měla jiný důvod a další termín zrušila kvůli práci. Iveta začala být nervózní. Chtěla mít otcův hrob dokončený a především jí připadalo nedůstojné, aby urna celé měsíce stála v sestřině bytě. „Říkala jsem jí, že se klidně přizpůsobím. Mohla vybrat kterýkoliv den. Jenže pokaždé přišla s něčím novým. Tehdy mi poprvé došlo, že už nejde o termín,“ uvedla.
Skutečný důvod vyšel najevo při jedné z dalších hádek kvůli dědictví. Radka podle Ivety řekla, že pokud chce mít otce konečně uloženého v rodinném hrobě, měla by být ochotná udělat ústupek také ona. Chtěla, aby se vzdala části svého podílu na domě. Iveta zprvu ani nechápala, co tím sestra myslí. Teprve když se jí přímo zeptala, zda vydání urny opravdu podmiňuje majetkovou dohodou, dostala odpověď, která ji šokovala. Radka trvala na tom, že se o otce starala více a dům by proto měl připadnout převážně jí.
Urna najednou nebyla v bytě
Iveta odmítla o dědictví tímto způsobem jednat. Spor se tím ještě vyostřil a sestry spolu několik dní vůbec nekomunikovaly. Nakonec se Iveta rozhodla, že sestře osobně vysvětlí, že otázku majetku a otcova pohřbu musí oddělit. Když přijela k jejímu domu, Radka ji nejprve nechtěla pustit dovnitř. Po další hádce ale Iveta položila jednoduchou otázku. Chtěla urnu vidět. Sestra jí odpověděla, že ji v bytě nemá.
„V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně. Nevěděla jsem, jestli ji někam odvezla, jestli ji někomu dala nebo co se vlastně stalo. Pořád jsem se ptala, kde táta je, a ona mi odmítala odpovědět,“ popsala Iveta. Radka pouze opakovala, že urna je v bezpečí a že se jí nic nestalo. Kde přesně se nachází, však několik dalších dní neprozradila. Iveta už začala uvažovat o tom, že celou záležitost bude řešit přes právníka.
Otec nakonec skončil úplně jinde, než se dohodly
Teprve pod tlakem příbuzných Radka přiznala, že urnu odvezla ke svému dospělému synovi, který bydlel v jiném městě. Bávala se prý, že Iveta přijede, urnu si vezme a nechá ji uložit bez jejího souhlasu. Proto ji z bytu odstranila. Pro Ivetu tím překročila hranici, přes kterou se už nedokázala přenést. Nešlo podle ní pouze o spor o dům. Sestra vědomě přemístila otcovy ostatky a několik dní odmítala sdělit, kde jsou.
Do konfliktu se nakonec vložil Radčin syn, kterému celá situace začala být nepříjemná. Urnu tetě nevydal přímo, ale přesvědčil svou matku, že ji nemůže dál používat jako prostředek při vyjednávání. O několik dní později se všechny tři strany sešly a urna byla předána pohřební službě. Ta následně zajistila její uložení do rodinného hrobu podle původní dohody.
U hrobu už stály každá zvlášť
Když přišel den, kdy měl být Karel uložen vedle své manželky, obě sestry dorazily. Nestály však vedle sebe. Radka zůstala několik metrů od zbytku rodiny a po skončení krátkého obřadu odešla jako první. Spor o dědictví tím samozřejmě nezmizel. Ten pokračoval dál běžnou cestou a obě ženy nakonec komunikovaly převážně prostřednictvím dalších lidí.
Pro Ivetu však nebyl nejhorší samotný boj o majetek. Mnohem těžší pro ni bylo přijmout, že se předmětem jejich sporu stal člověk, kterého obě několik týdnů předtím oplakávaly. „O dům bych se s ní dokázala hádat a časem bych to možná pustila z hlavy. Ale nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem se musela vlastní sestry ptát, kam schovala našeho tátu. Tehdy pro mě skončilo něco, co už žádné dědictví nespraví,“ řekla Iveta.
zdroje: autorský text
