Článek
Aleně bylo čtyřicet dva let, když její matka po krátké nemoci zemřela. Se starší sestrou Radkou nikdy neměly vyloženě blízký vztah, přesto mezi nimi dlouhá léta neprobíhal žádný otevřený konflikt. Každá žila svůj život, navštěvovaly se především o Vánocích, narozeninách a při rodinných oslavách. Po matčině smrti proto Alena předpokládala, že vyklizení bytu zvládnou bez větších problémů. Matka po sobě nezanechala žádný velký majetek. Byt byl obecní, na účtu zůstala jen menší finanční rezerva a největší hodnotu měly některé šperky, starší porcelán a několik kusů nábytku. Alenu však zajímalo něco úplně jiného.
„Řekla jsem Radce hned na začátku, že nechci maminčiny prsteny, náušnice ani peníze. Chtěla jsem jen fotografie. Hlavně jednu, kde mě táta drží na zahradě na ramenou. Je to prakticky jediná fotografie, kterou s ním mám,“ popsala Alena.
Jejich otec Jiří zemřel, když byla Alena ještě dítě. Na společné chvíle si pamatovala jen útržkovitě. Vybavovala si jeho hlas, staré auto, ve kterém ji vozil, a právě zahradu u domu jejich prarodičů. Většinu toho, co o něm věděla, jí později vyprávěla matka. Podle její verze otec rodinu opustil v době, kdy bylo Aleně šest let. Odstěhoval se, přestal se o dcery zajímat a o několik měsíců později vážně onemocněl a zemřel. Alena postupně přijala jednoduché vysvětlení, že její otec dal přednost vlastnímu životu a na rodinu zapomněl.
Alba zmizela z bytu dřív, než se sestry domluvily
Jenže krátce po matčině smrti Alena zjistila, že z bytu zmizely všechny krabice s fotografiemi. Nešlo přitom o několik jednotlivých snímků. Matka měla rodinnou historii pečlivě uloženou v desítkách alb. Byly v nich fotografie prarodičů, svateb, dovolených, narozenin, ale také starší černobílé snímky lidí, jejichž jména už často znala pouze ona. Radka je odvezla ještě před pohřbem. Aleně tvrdila, že je jen uklidila, aby se při vyklízení neztratily.
Zpočátku jí to nepřipadalo podezřelé. Když se však několik dní po pohřbu zeptala, kdy by si mohla část fotografií vyzvednout, dostala neurčitou odpověď. Radka nejprve tvrdila, že alba ještě nestihla projít. Potom řekla, že fotografie patřily matce a že se tedy musí zahrnout do pozůstalosti. Alena to považovala za zbytečné komplikování situace, přesto se nechtěla hádat. Požádala proto pouze o jeden konkrétní snímek.
„Napsala jsem jí, že všechno ostatní klidně nechám jí. Popsala jsem přesně tu fotografii s tátou a řekla jsem, že je pro mě důležitá. Myslela jsem, že mi ji dá do obálky a tím to skončí,“ uvedla.
Neskončilo.
Za fotografii chtěla patnáct tisíc korun
Radka se jí podle Aleny ozvala následující večer. Fotografii skutečně našla. Poslala sestře její snímek pořízený mobilem a následně jí oznámila, že pokud ji opravdu chce, může si ji od ní odkoupit. Nejprve Alena předpokládala, že jde o špatně formulovaný vtip. Radka však uvedla konkrétní částku: patnáct tisíc korun.
„Četla jsem tu zprávu několikrát. Napsala mi, že když jsem se vzdala ostatních věcí, je to moje rozhodnutí, ale fotografie mají také hodnotu. A protože prý ví, že tahle má pro mě cenu velkou, stanovila cenu patnáct tisíc. V tu chvíli jsem pochopila, že to myslí vážně,“ řekla Alena.
Situace se následně ještě zhoršila. Radka začala sestře posílat fotografie dalších snímků z alba a u některých údajně naznačovala, že by se mohly rovněž „nějak rozdělit“. Alena měla pocit, že se z rodinných vzpomínek stal obchod. Nešlo přitom o starožitné fotografie s významnou sběratelskou hodnotou. Byly to obyčejné rodinné snímky, jejichž cena spočívala téměř výhradně ve vzpomínkách lidí, kteří na nich byli.
„Nejvíc mě ranilo, že přesně věděla, proč tu fotku chci. Kdyby mi nabídla starý prsten za patnáct tisíc, mohla bych říct ne a jít dál. Tady ale věděla, že žádnou jinou fotku s tátou skoro nemám. Připadala jsem si, jako kdyby mi prodávala kus mého vlastního dětství,“ uvedla.
Alena částku odmítla zaplatit. Sestry spolu několik týdnů téměř nekomunikovaly. O jejich sporu se však postupně dozvěděli i další příbuzní. Mezi nimi byla také osmdesátiletá sestra jejich zesnulého otce Milada.
Teta přinesla vlastní album
Milada Aleně jednoho odpoledne zavolala a požádala ji, aby se u ní zastavila. O konfliktu mezi sestrami se nechtěla příliš bavit. Místo toho položila na stůl staré album, které měla desítky let uložené ve skříni. Uvnitř byly snímky Jiřího z mládí, fotografie ze svatby i z prvních let po narození dcer.
Alena v něm poprvé viděla řadu fotografií, které nikdy předtím neznala. Potom však narazila na jednu, u níž se zarazila. Na snímku byl její otec výrazně pohublý, seděl v křesle na zahradě u Miladina domu a vedle něj stála její matka. Na zadní straně bylo datum. Fotografie vznikla několik měsíců poté, co měl podle vyprávění matky rodinu opustit.
„Nejdřív jsem si myslela, že se pletu v roce. Jenže datum sedělo. Máma mi celý život říkala, že v té době už byl pryč a že o nás nechtěl vědět. Na té fotografii ale stáli vedle sebe. A bylo vidět, že táta je nemocný,“ vzpomínala Alena.
Milada jí následně řekla příběh, který se od verze její matky výrazně lišil. Jiří podle ní rodinu neopustil kvůli jiné ženě ani proto, že by o své dcery ztratil zájem. V době, kdy Alena chodila do první třídy, mu lékaři diagnostikovali vážné onemocnění. Jeho zdravotní stav se během několika měsíců prudce zhoršoval. Manželství už tehdy nebylo šťastné a péče o nemocného člověka vztahy ještě více vyhrotila. Nakonec se Jiří přestěhoval ke své sestře Miladě, která se o něj během posledních měsíců starala.
Otec prý chtěl dcery dál vídat
Podle Milady však Jiří dcery opustit nechtěl. Několikrát se údajně snažil domluvit návštěvu, především s mladší Alenou, která na něj byla silně fixovaná. Matka ale rozhodla, že děti jeho zhoršující se stav neuvidí. Zda tím chtěla dcery chránit, nebo hrály roli také spory mezi manželi, dnes už podle Milady nelze s jistotou říct.
Teta však měla ještě něco. Mezi stránkami alba uchovávala několik pohlednic a krátkých dopisů, které jí bratr v posledním období života posílal. V jednom z nich se podle Aleny ptal, zda by mohla přivézt děti alespoň na krátkou návštěvu. V jiném se zmiňoval o narozeninovém dárku pro mladší dceru.
Pro Alenu bylo nejtěžší přijmout, že obraz otce, který si vytvořila během téměř čtyř desetiletí, mohl stát na neúplném příběhu. Matku přitom nechtěla jednoduše odsoudit. Nevěděla, jak jejich manželství skutečně vypadalo ani co se mezi rodiči v posledních měsících odehrávalo. Jisté pro ni bylo pouze to, že otec nezmizel způsobem, jakým jí to matka celý život popisovala.
„Neříkám, že máma byla zlá a táta byl svatý. To dnes nemůžu vědět. Ale zjistila jsem, že jedna věc, kterou jsem celý život považovala za jistotu, nebyla pravda. Táta neodešel někam za novým životem. Umíral pár kilometrů od nás,“ řekla.
Fotografie, kterou chtěla od sestry, najednou nebyla tou nejdůležitější
Teta nakonec Aleně dovolila, aby si několik fotografií nechala naskenovat. Mezi nimi byl i snímek otce z posledního roku jeho života a několik starších fotografií, na nichž byl s oběma dcerami. Alena tak paradoxně získala mnohem víc vzpomínek na otce právě ve chvíli, kdy jí vlastní sestra odmítala vydat jedinou fotografii bez zaplacení.
Radce už patnáct tisíc nenabídla ani se o snímek dál nehádala. Fotografie ze zahrady pro ni stále měla velkou hodnotu, ale po rozhovoru s tetou přestala být jediným hmatatelným spojením s otcem.
„Dřív jsem si myslela, že právě ta jedna fotka je všechno, co mi z něj zůstalo. Nakonec jsem zjistila, že mi celý život chyběla hlavně pravda. Tu mi sestra prodat nemohla,“ uvedla Alena.
Vztah obou sester se po sporu neobnovil. Radka si většinu matčiných alb ponechala a Alena podle svých slov už neměla potřebu o ně bojovat. Místo toho začala s tetou Miladou postupně procházet fotografie z otcovy strany rodiny a zapisovat si k nim jména i příběhy lidí, které dříve neznala.
Nejcennější se pro ni nakonec nestal snímek, za který po ní sestra chtěla patnáct tisíc korun. Byla to obyčejná fotografie nemocného muže sedícího v zahradním křesle. Na její zadní straně bylo rukou napsané datum, které stačilo k tomu, aby po téměř čtyřiceti letech zpochybnilo příběh, na němž Alena vyrostla.
