Článek
Setkání po letech mělo být příjemné. Místo toho mi kamarádka připomněla něco, co jsem slyšet nechtěla
Čekala jsem na ni v kavárně s úsměvem. Odcházela jsem s pocitem, že mi někdo nastavil zrcadlo, do kterého jsem se bála podívat.
Seděla jsem u okna a nervózně si pohrávala s lžičkou. Pavla mi psala, že bude za pět minut. Neviděly jsme se skoro osm let a já si pořád nebyla jistá, jestli ji vůbec poznám. V hlavě mi běžely útržky vzpomínek ze střední, jak jsme spolu seděly v poslední lavici, jak jsme si půjčovaly oblečení a jak jsme si slibovaly, že se nikdy neztratíme. A pak život. Práce, děti, stěhování. Občasný komentář pod fotkou na Facebooku, gratulace k narozeninám, které napíše za člověka algoritmus. Vlastně jsem netušila, kdo Pavla teď je a jestli vůbec máme o čem mluvit.
Vešla do kavárny a já ji poznala okamžitě. Trochu jiná, kratší vlasy, jiný styl oblékání, ale pořád ta samá Pavla. Objaly jsme se a chvíli jen tak stály. Pak si sedla naproti mně a začaly jsme tím obvyklým. Jak se máš, co děláš, kde pracuješ. Vyprávěla mi o svém novém bytě, o tom, že začala chodit na jógu, že si konečně našla čas sama na sebe. Poslouchala jsem ji a přikyvovala, ale někde vzadu v hlavě mi začalo vrtat, že něco nesedí. Ne s ní. Se mnou.
Když jsem jí pak vyprávěla o svém životě, slyšela jsem sama sebe, jak říkám věty, které opakuju všem. Že je toho hodně, že nestíhám, že děti, práce, domácnost. Že bych chtěla víc času, ale prostě ho nemám. Pavla mě poslouchala a pak se na mě podívala tak, jak se na mě už dlouho nikdo nepodíval. Bez soucitu, bez té obvyklé reakce typu „to znám, to je všude“. Prostě se zeptala: „A co děláš ty? Pro sebe, myslím. Ne pro rodinu, ne pro práci.“
Otevřela jsem pusu a nic nevyšlo. Začala jsem v hlavě hledat něco, cokoliv. Nějaký koníček, nějakou radost, něco, co je jenom moje. A zjistila jsem, že tam nic není. Že posledních pár let žiju v módu přežívání, kdy odbíhám od jedné povinnosti ke druhé a večer padnu do postele s pocitem, že jsem zase nic nestihla. Že jsem se někde cestou ztratila a ani jsem si toho nevšimla.
Pavla to asi viděla na mém výrazu, protože hned dodala, že to nemyslela nijak zle. Že sama tím prošla, že taky měla období, kdy nevěděla, kdo vlastně je, když ji nikdo nepotřebuje. Říkala mi, jak jednou seděla doma a uvědomila si, že nezná odpověď na otázku, co ji baví. Že musela začít úplně od začátku, zkoušet věci, cítit se hloupě, dovolit si být ve věcech špatná. „Nepotřebuješ mít hned odpověď,“ řekla mi. „Stačí si tu otázku vůbec začít klást.“
Seděly jsme tam ještě hodinu a já měla pocit, že se ve mně něco pohnulo. Nic dramatického, žádné velké prozření s fanfárami. Spíš takový tichý neklid, který nepůjde jen tak přebít dalším úkolem na seznamu. Cestou domů jsem přemýšlela, kdy naposledy jsem dělala něco jen proto, že jsem chtěla. Ne proto, že jsem musela. Ne proto, že to někdo potřeboval. A došlo mi, že si tu otázku neumím zodpovědět, protože jsem si ji roky nekladla.
Večer jsem to vyprávěla partnerovi. Čekala jsem, že řekne něco ve smyslu, že přeháním, že dělám spoustu věcí. Ale on se jen zamyslel a pak řekl: „A co by sis chtěla zkusit?“ Ta otázka mě překvapila víc než cokoliv, co mi Pavla řekla. Protože najednou nebyla řečnická. Čekal na odpověď. A já tam seděla a cítila směs studu a naděje zároveň. Stud, že nevím. Naděje, že bych možná mohla začít hledat.
O pár dní později jsem se přistihla, jak si v knihkupectví prohlížím knihy o kreativním psaní. Nekoupila jsem si žádnou, jen tak listovala a cítila se trochu jako podvodnice. Kdo jsem, abych psala. Jenže pak jsem si vzpomněla, jak jsem na střední popsala celé sešity povídkami, jak mi Pavla říkala, že to má ráda. Jak jsem to pak někam odložila, protože to nebylo praktické, protože to nic nevydělá, protože dospělí přece nedělají takové hlouposti. A najednou jsem stála v tom knihkupectví a říkala si, že možná je čas zkusit být zase trochu hloupá.
Ještě pořád nemám odpověď na to, co je jenom moje. Možná ji nebudu mít ještě dlouho. Ale něco se změnilo. Začala jsem si všímat momentů, kdy cítím, že bych něco chtěla, a hned si to rozmlouvám. Začala jsem si je zapisovat. Ne jako úkoly, ne jako plány. Jen jako poznámky. Jako kdyby tam někde čekala verze mě, která se ztratila, a já jí nechávala drobečky, aby našla cestu zpátky. A i když zatím nevím, kam to povede, poprvé po dlouhé době mám pocit, že směr hledám správně.
