Článek
Bylo mi pětadvacet a hledala jsem první práci po škole. Posílala jsem životopisy všude možně, odpovídala na inzeráty, chodila na pohovory a pokaždé slyšela to samé. Že nemám praxi, že hledají někoho zkušenějšího, že se ozvou a pak se neozvali. Když mi konečně zavolali z jedné menší agentury s tím, že mě berou, měla jsem pocit, že vyhrála v loterii. Vůbec mě nenapadlo řešit detaily. Hlavně že mě někdo chce.
Na pohovoru mi řekli, že smlouvu připraví během prvního týdne. Prý je to běžné, než si všechno sedne. Přikývla jsem. Působili mile, kancelář vypadala normálně, všichni se usmívali. Říkala jsem si, že nemám důvod nedůvěřovat. A taky jsem se bála, že když budu moc tlačit na papíry, budou si myslet, že jsem komplikovaná, a vezmou někoho jiného. Ten strach, že přijdu o příležitost, byl silnější než zdravý rozum.
První dny jsem se soustředila na to, abych se co nejrychleji zaučila. Přišla jsem první, odcházela poslední, snažila se být užitečná. Na smlouvu jsem myslela, ale pokaždé, když jsem ji chtěla zmínit, něco mi v tom zabránilo. Jednou byl šéf v telefonu. Jindy řešili nějakou zakázku a já nechtěla rušit. Pak byl pátek a říkala jsem si, že to počká do pondělí. Sama před sebou jsem si pořád vymýšlela důvody, proč to ještě chvíli vydržet.
Po dvou týdnech jsem se konečně odhodlala a zeptala se. Šéf se na mě podíval, jako bych řekla něco zvláštního, a odpověděl, že účetní je nemocná. Že to dořeší, až se vrátí. Znělo to logicky. Kývla jsem a šla zpátky k počítači. V hlavě mi ale začal vrtat takový divný pocit. „Co když na tu smlouvu zapomněli? Co když ji ani nechtějí dát?“ Hned jsem ale ty myšlenky zahnala. Přece by mi nelhal. Přece tu pracuju, zadávají mi úkoly, všichni se ke mně chovají normálně.
Uběhl měsíc. Pak měsíc a půl. Smlouva pořád nikde. Výplatu jsem dostávala na ruku, v obálce, bez výplatní pásky. Pokaždé jsem ji přepočítala a říkala si, že aspoň platí, tak to asi bude v pořádku. Jenže ta částka nikdy přesně neodpovídala tomu, co jsme si domluvili. Jednou chybělo pět set korun. Jindy skoro tisícovka. Když jsem se opatrně zeptala, řekli mi, že to je za nějakou chybu, kterou jsem udělala, nebo že prostě ten měsíc nebylo tolik práce. Neměla jsem se čeho chytit. Žádný papír, žádný důkaz, žádnou oporu.
Začala jsem špatně spát. Večer jsem ležela v posteli a přemýšlela, co bude, když mě ze dne na den vyhodí. Žádná výpovědní lhůta, žádné odstupné, prostě nic. Kamarádce jsem se svěřila a ona na mě koukala, jako bych jí vyprávěla o něčem z jiného světa. „A proč tam ještě jsi?“ zeptala se. Nevěděla jsem, co odpovědět. Asi proto, že jsem nechtěla přiznat, že jsem udělala chybu. Že jsem byla naivní.
Jednou v pátek odpoledne jsem seděla v kanceláři a šéf procházel kolem stolů. Zastavil se u kolegyně, která tam byla o pár měsíců déle než já, a nahlas jí řekl, že od pondělka už nemusí chodit. Že nemají dost zakázek. Ona jen přikývla, vzala si věci a odešla. Bez jediného slova. Já jsem tam seděla jako přimražená a uvědomovala si, že se mi může stát úplně to samé. Že nemám vůbec nic, co by mě chránilo. Ten den jsem šla domů a věděla, že takhle dál nejde.
O víkendu jsem sepsala všechno, co vím. Kolik hodin jsem odpracovala, kolik peněz jsem dostala, jaké úkoly jsem plnila. Bylo toho žalostně málo. Žádné e-maily, protože většina komunikace probíhala ústně. Žádné dokumenty s mým jménem. Vlastně jsem tam oficiálně ani nebyla. V tu chvíli mi došlo, jak moc jsem si zavázala ruce tím, že jsem na začátku nic neřekla.
V pondělí ráno jsem si sedla k šéfovi do kanceláře a řekla mu, že potřebuju smlouvu. Hned. Že bez ní nemůžu pokračovat. Díval se na mě a chvíli nic neříkal. Pak se pousmál a odpověděl, že to není tak jednoduché. Že bych si měla rozmyslet, jestli chci dělat problémy. Ta věta mě zasáhla víc, než jsem čekala. Najednou jsem pochopila, že to celou dobu věděl. Že to nebyla náhoda ani zapomětlivost. Bylo to záměrné.
Vstala jsem, poděkovala a odešla. Ten den jsem tam byla naposledy. Peníze za poslední dva týdny jsem nikdy nedostala. Několikrát jsem psala, volala, nic. Nakonec jsem to vzdala. Neměla jsem sílu ani prostředky se soudit o pár tisíc bez jediného důkazu. Připadala jsem si hloupá a bezmocná.
Dlouho jsem se za to styděla. Nevyprávěla jsem to nikomu kromě nejbližších. Bála jsem se, že mi řeknou, že jsem si za to mohla sama. A měli by pravdu. Jenže tehdy jsem to nevěděla. Byla jsem mladá, nevyzrálá a zoufale chtěla pracovat. Dneska vím, že žádná práce nestojí za to, abych se vzdala základní ochrany.
Když teď slyším, že někdo nastupuje bez smlouvy s tím, že ji dostane později, vždycky se ozvu. Řeknu, co se mi stalo. Některé lidi to zarazí, jiní pokrčí rameny a jdou do toho stejně. Chápu je. Taky jsem tam byla. Taky jsem si říkala, že zrovna mně se to nestane. „Vždyť jsou to normální lidi. Vždyť tu kancelář mají. Vždyť to myslí dobře.“ Nemysleli.
Trvalo mi roky, než jsem se naučila říkat ne. Než jsem přestala mít strach z toho, že budu působit komplikovaně. Dneska vím, že kdo chce férově zaměstnat, ten nemá problém dát papír na stůl první den. A kdo ho nedá, ten má důvod. A ten důvod nikdy není v můj prospěch.
