Článek
Naši sousedku znám roky. Bydlí o patro níž, má už důchodový věk a pověst někoho, kdo „to myslí dobře, jen už to má v hlavě pomotané“. Aspoň tak o ní mluví většina lidí kolem. Já sama jsem to tak dlouho brala. Když zapomněla zavřít sklep, když nechala odpadky u dveří výtahu, když si pletla dny a hlasitě si pouštěla televizi brzy ráno. Vždycky jen mávla rukou a řekla: „No jo, já už jsem stará.“ A bylo po debatě.
Zpočátku mi to přišlo lidské. Každý přece stárneme. Každý máme své limity. A tak jsem to v sobě ukládala do škatulky „je třeba mít pochopení“. Jenže časem jsem si začala všímat, že ta věta nepřichází jen u zapomnětlosti. Přichází i ve chvílích, kdy by se hodila spíš omluva.
Když nám jednou bez ptaní přeskládala botník na chodbě, protože „tak to bylo lepší“. Když mi posunula kočárek, aby si mohla sednout, a dítě mi málem spadlo. Když se obula do jiné sousedky kvůli hluku, který sama běžně dělá. Vždycky stejný konec. „Ale prosím vás, já už jsem stará, to snad pochopíte.“
Začala jsem mít pocit, že ten věk používá jako štít. Jako kartu, kterou vytáhne pokaždé, když se jí hodí ukončit nepříjemnou situaci. A že my ostatní máme mlčet, protože odporovat staršímu člověku se prostě „nesluší“.
Zlom přišel úplně obyčejně. Jedno odpoledne mi zazvonila u dveří a bez pozdravu mi oznámila, že prý máme hrozný nepořádek na balkoně a že to „kazí vzhled domu“. Přitom šlo o dětské hračky a sušící se prádlo. Když jsem jí klidně řekla, že balkon je náš a splňuje všechna pravidla, jen se ušklíbla. A pak to přišlo zase. „No jo, já už jsem stará, já to říkám na rovinu.“
V tu chvíli ve mně něco rupnulo. Ne křikem. Ne hysterií. Spíš takovým tichým rozhodnutím, že tentokrát už to nenechám být. Podívala jsem se na ni a úplně klidně jsem řekla, že věk přece neznamená, že si může dovolit mluvit s lidmi bez respektu. Že stáří není omluva pro neomalenost. A že kdyby mi to řekla slušně, klidně se o tom můžeme bavit.
Zůstala stát a chvíli na mě jen koukala. Bylo vidět, že takovou reakci nečekala. Pak začala cosi brumlat o tom, že „to přece nemyslela zle“. Ale poprvé tam nebyla ta obvyklá lehkost. Poprvé jsem měla pocit, že se musí aspoň na chvíli zamyslet.
Je zvláštní, jak těžké je říct nahlas něco, co cítíte už dlouho. V hlavě si to opakujete stokrát, ale když má přijít ten moment, svírá se vám žaludek. Nejsem přece zlá? Nejsem necitlivá? Tyhle otázky mi běžely hlavou ještě dlouho poté, co odešla.
Zároveň se mi ale ulevilo. Uvědomila jsem si, že respekt není jednosměrná ulice. Že chápat něčí věk nebo životní situaci neznamená automaticky snášet všechno. A že i starší lidé jsou dospělí lidé, kteří nesou odpovědnost za to, jak se chovají k ostatním.
Od té doby je náš vztah se sousedkou zvláštně klidnější. Ne že by se z nás staly kamarádky. Ale těch poznámek ubylo. A věta o stáří zaznívá mnohem méně často. Možná jen pochopila, že ne každý se nechá umlčet jednou univerzální výmluvou.
Dlouho jsme vedeni k tomu, že starším se neodporuje. Že mlčení je slušnost a trpělivost ctnost. Jenže někdy tím mlčením sami sobě bereme hlas. A hranice, které nenastavíme, si druzí snadno posunou.
Nešlo o hádku. Nešlo o vítězství. Šlo jen o jednu větu pronesenou včas. A o pocit, že jsem tentokrát nezůstala stát potichu, zatímco někdo zneužívá svou roli. Protože stáří si zaslouží úctu, ale ne bezpodmínečnou imunitu.
