Článek
Když si pětašedesátiletá Alena koupila menší ojeté auto s automatickou převodovkou, zůstala jí před domem stát její stará škodovka. Nebyla v perfektním stavu, ale pravidelně jezdila, měla platnou technickou kontrolu a podle mechanika mohla ještě několik let bez problémů sloužit. Alena proto počítala s tím, že ji prodá za několik desítek tisíc korun. Jenže už při představě, že bude zveřejňovat inzerát a domlouvat se s cizími lidmi, ji přecházela chuť. Její syn Martin jí proto nabídl jednoduché řešení. Auto nafotí, nabídne ho na internetu a zařídí také všechny formality. „Byla jsem ráda, že se toho ujme. Řekla jsem mu jen, že nechci auto prodat úplně pod cenou. Jinak jsem mu věřila a nechala to na něm,“ vzpomíná Alena.
Martin se skutečně začal kolem auta motat. Odvezl ho vyčistit, nafotil ho a matce několikrát řekl, že se ozvalo několik zájemců, ale zatím nikdo nenabídl rozumnou částku. Když potřeboval její podpis kvůli vyřízení přepisu, Alena příliš nepřemýšlela nad tím, co přesně podepisuje. Syn jí vysvětlil, že nechce, aby kvůli každému případnému kupci musela někam jezdit. „Podepsala jsem mu plnou moc. Je to můj syn, takže mě ani nenapadlo kontrolovat, co s ní udělá. Člověk je vůči vlastní rodině asi méně opatrný než vůči cizímu člověku,“ říká.
Peníze stále nepřicházely
Uběhly téměř čtyři týdny a Alena začala být zvědavá, jak prodej pokračuje. Martin pokaždé odpověděl trochu jinak. Jednou měl přijet zájemce z jiného města, podruhé prý kupec chtěl slevu a potřetí tvrdil, že čeká, zda se neozve někdo s lepší nabídkou. Aleně to začalo připadat zvláštní především proto, že auto už několik dní nestálo na místě před domem. Syn jí ale řekl, že ho nechal u známého, protože tam má větší šanci ukázat ho případným zájemcům. „Nešlo mi o to, že bych ty peníze nutně potřebovala. Spíš mi začalo vrtat hlavou, proč kolem obyčejného prodeje vzniká tolik výmluv,“ přiznává.
Odpověď dostala úplnou náhodou. Jedno odpoledne přijela na návštěvu její dcera a při rozhovoru se zmínila, že před několika dny potkala Martinovu přítelkyni Kláru. Překvapilo ji, že řídila právě Alenino staré auto. Alena nejprve předpokládala, že si ho jen půjčila, ale protože už měla podezření, zavolala synovi. Tentokrát se ho neptala, zda má zájemce. Chtěla vědět jedinou věc. Na koho je automobil v současnosti napsaný.
Auto dostala jeho přítelkyně
Martin chvíli mlčel a nakonec přiznal, že automobil už několik týdnů není napsaný na Alenu. Převedl ho na Kláru. Její staré auto se totiž porouchalo a ona potřebovala rychle jiné, aby mohla jezdit do práce. Martin tvrdil, že chtěl celou situaci vyřešit prakticky. Klára měla jeho matce postupně zaplatit částku, na které se mezi sebou domluvili. Problém byl v tom, že Alena o žádné takové dohodě nevěděla. Navíc částka, kterou měl syn s Klárou domluvenou, byla výrazně nižší, než za kolik chtěla vůz původně nabídnout.
„Kdyby za mnou přišel a řekl mi, že Klára auto potřebuje a nemá teď dost peněz, možná bych jí ho prodala levněji sama. Možná bych jí dokonce dovolila splátky. Ale chtěla jsem, aby se mě někdo zeptal. Bylo to pořád moje auto,“ říká Alena. Nejvíce ji zasáhlo, že Martin několik týdnů vymýšlel příběhy o zájemcích, místo aby jí rovnou řekl pravdu. On sám argumentoval tím, že byl přesvědčený, že matka nakonec nebude mít nic proti tomu. Auto podle něj zůstalo prakticky v rodině a peníze jí měly postupně přijít.
Nešlo už o cenu auta
Alena nakonec netrvala na tom, aby Klára automobil okamžitě vracela. Sepsaly spolu jednoduchou dohodu o zaplacení částky, na které se nakonec shodly, a Klára se jí sama omluvila. Tvrdila, že byla přesvědčená, že Martin všechno se svou matkou předem projednal. Alena jí uvěřila. Mnohem komplikovanější bylo napravit vztah se synem. „On pořád opakoval, že přece o nic nejde, protože jsem o peníze nepřišla. Jenže já jsem mu vysvětlovala, že právě o peníze vůbec nejde. Rozhodl za mě a potom mi měsíc lhal, protože věděl, že to nebylo v pořádku,“ říká.
Od té doby je Alena při podobných věcech opatrnější. Synovi dál důvěřuje jako člověku, ale už mu automaticky nepodepisuje dokumenty a každou větší domluvu chce mít předem jasnou. Celá zkušenost ji totiž naučila něco, co by ještě před několika měsíci považovala za zbytečnou opatrnost. Největší problémy někdy nevznikají při jednání s cizími lidmi. Vzniknou ve chvíli, kdy máme pocit, že u vlastní rodiny se na nic ptát nemusíme.
zdroje: autorský text
