Článek
Je mi osmašedesát let a nikdy jsem nebyla člověk, který by potřeboval nejnovější techniku. Dlouhá léta mi stačil obyčejný mobil, na kterém jsem uměla telefonovat, psát zprávy a občas si vyfotit něco na zahradě. Když ale vnoučata začala používat různé komunikační aplikace, syn mě přesvědčil, že bych si měla pořídit modernější telefon. Tvrdil, že si budeme moci posílat fotografie, volat s obrazem a že mi také pomůže s internetovým bankovnictvím. Zpočátku jsem se trochu bála, že se v tom nevyznám, ale syn mi slíbil, že mi všechno ukáže. K narozeninám mi nakonec koupil nový přístroj a celé odpoledne jsme spolu nastavovali jednotlivé aplikace.
Syn pracuje v oblasti informačních technologií a podobným věcem rozumí mnohem lépe než já. Když jsem potřebovala něco potvrdit, vysvětlil mi, kam mám kliknout, a pokud jsem si nevěděla rady, telefon mi na chvíli vzal a všechno zařídil. Nastavil mi aplikaci na zprávy, e-mail, internetové bankovnictví a také službu, přes kterou jsem se mohla dívat na filmy. Tu jsem si chtěla platit sama, protože ráda sleduji starší české filmy a seriály. Při nastavování jsem proto použila svoji platební kartu. Syn mi vysvětlil, že se poplatek bude každý měsíc automaticky strhávat z účtu a já už se o nic nemusím starat.
Syn mi tvrdil, že jde jen o drobné pravidelné platby
První měsíce všechno fungovalo výborně. Naučila jsem se posílat fotografie, kontrolovat stav účtu a dokonce platit některé složenky přes internet. Byla jsem na sebe docela pyšná, protože ještě před rokem jsem si podobné věci vůbec nedokázala představit. Syn mě několikrát pochválil, že se rychle učím, a když jsem měla problém, většinou mi pomohl po telefonu. Občas mi přišla zpráva o nějaké platbě nebo potvrzení předplatného, ale příliš jsem tomu nerozuměla. Syn mi vysvětlil, že moderní služby posílají různá oznámení a že pokud se mi z účtu nestrhává nic neobvyklého, nemusím si dělat starosti.
Přiznám se, že jsem si pravidelné platby příliš nekontrolovala. Důchod mi chodil na účet, většinu výdajů jsem měla nastavenou automaticky a jednou za čas jsem se podívala, kolik peněz mi zbývá. Věděla jsem, kolik platím za elektřinu, telefon nebo nájem. Menší platby za internetové služby jsem ale nedokázala vždycky přiřadit ke konkrétní věci. Když mi přišlo několik potvrzení o stržených částkách, předpokládala jsem, že souvisejí s aplikacemi v telefonu. Syn mi několikrát říkal, že právě díky automatickým platbám nemusím na nic myslet.
Po necelém roce jsem potřebovala vyřešit jeden bankovní převod a rozhodla se zajít osobně na pobočku. Pracovnice mi pomohla a při té příležitosti jsme si prošly také pravidelné platby. Zeptala jsem se jí, jestli bych si nemohla nechat vytisknout podrobnější výpis, protože mám pocit, že mi z účtu odchází víc peněz než dřív. Když jsme jednotlivé položky procházely, upozornila mě na několik opakovaných plateb za digitální služby. Byly mezi nimi dvě televizní platformy, sportovní přenosy, hudební služba, herní předplatné a internetové úložiště.
Za služby, které jsem nikdy nepoužívala, jsem zaplatila přes dvacet tisíc korun
Když jsme částky sečetly, vyšlo nám, že každý měsíc platím celkem 2 234 korun za šest služeb, o kterých jsem vůbec nevěděla. Některé platby se opakovaly už devět měsíců. Celkově tak z mého účtu odešlo přes dvacet tisíc korun. Nejdřív jsem se lekla, že někdo zneužil moji platební kartu. Pracovnice mi vysvětlila, že bude potřeba prověřit jednotlivé platby a zjistit, kde byly předplatné služby sjednány. Doporučila mi také kartu zabezpečit a zkontrolovat všechna aktivní předplatná.
Doma jsem okamžitě zavolala synovi. Zeptala jsem se ho, jestli neví, odkud se platby vzaly. Chvíli bylo ticho a potom mi řekl, že některé služby skutečně nastavil on. Vysvětlil mi, že když mi pomáhal s telefonem, použil moji kartu také pro několik předplatných, která využívala jeho rodina. Prý to tehdy považoval za praktické, protože už měl kartu při nastavování k dispozici a služby potřeboval rychle aktivovat.
Zeptala jsem se ho, proč mi o tom neřekl. Odpověděl, že šlo jen o několik menších plateb a že si vůbec neuvědomil, kolik peněz se za několik měsíců nasčítá. Když jsem mu řekla přesnou částku, překvapilo ho to. Potom ale začal vysvětlovat, že některé služby přece využívají také jeho děti a že já jsem jejich babička.
„Mami, vždyť vnoučata z toho mají radost. Myslel jsem, že ti pár stovek měsíčně nebude vadit,“ řekl mi. Odpověděla jsem, že kdyby mě požádal, abych vnoučatům koupila nějaké předplatné jako dárek, mohla jsem se sama rozhodnout. Jenže on použil moji kartu bez toho, aby mi řekl, kolik a za co budu platit.
Nejvíc mě překvapilo, že syn neviděl rozdíl mezi pomocí a rozhodováním za mě
Když jsem se ho zeptala, jestli mu připadá normální používat moje peníze bez mého vědomí, urazil se. Připomněl mi, kolik času strávil nastavováním telefonu a kolikrát mi pomáhal s internetem. Tvrdil, že mi nikdy nic neúčtoval a že se nyní chovám, jako by mě úmyslně okrádal. Vysvětlila jsem mu, že si jeho pomoci vážím, ale že to přece neznamená, že může bez mého souhlasu platit ze svého telefonu mou kartou.
Následující den jsem znovu zašla do banky, nechala si poradit se zabezpečením platební karty a vyžádala prověření sporných transakcí. Synovi jsem oznámila, že všechny služby, které nepoužívám, musí odhlásit a odstranit z jejich účtů moje platební údaje. Zároveň jsem ho požádala, aby mi peníze vrátil. Nešlo mi o to dostat ho do potíží, ale o to, aby pochopil, že i když jsem jeho matka, nemůže s mými úsporami nakládat podle vlastních potřeb.
Syn mi nakonec přiznal, že předplatná využívali hlavně on, jeho manželka a děti. Některé služby by si prý stejně platili, takže moje karta jim jednoduše ušetřila peníze. Dohodli jsme se, že mi částku postupně vrátí. První splátku už poslal a slíbil, že všechno vyrovná během několika měsíců. Doufám, že své slovo dodrží, ale tentokrát už si platby pravidelně kontroluji.
Dnes mám telefon stále stejný, ale změnila jsem způsob, jakým ho používám. Pokud něčemu nerozumím, raději si nechám poradit a důležité platby si ověřuji sama. Synovi jsem také řekla, že kdyby někdy potřeboval peníze, může se mě normálně zeptat. Možná bych mu pomohla, možná ne, podle toho, o co by šlo. Rozhodně ale nechci znovu zjistit, že každý měsíc platím něco, o čem jsem nikdy neslyšela.
Nedávno mi vnuk při návštěvě řekl, že jim přestala fungovat jedna televizní služba a že tatínek říkal, že ji babička zrušila. Odpověděla jsem mu, že jsem ji skutečně přestala platit, protože jsem o ní vůbec nevěděla. Vnuk pokrčil rameny a řekl, že si ji tedy táta musí zaplatit sám. Připadalo mi zvláštní, že jedenáctileté dítě pochopilo celou situaci během několika vteřin, zatímco jeho otec potřeboval několik týdnů, aby uznal, že udělal něco špatně.
Zdroj: autorský text
